Nesvedení

"Potřebuju si najít milence," povzdechla si.
Uchopil jsem její ruku, ležící na mých prsou a sunul si ji dolů. Pod pupkem se zazmítala, jako vlečená kořist před norou, ale něžným, leč odhodlaným stiskem jsem ji nenechal vyklouznout a položil si ji na ztopořený ocas.
Cudně jsem se vyhl mokrému flíčku na žaludu, protože bakteriální bezpečnost je pro mne víc, než otčenáš. No stojí mi tu vedle tebe už dlouho, miláčku. Jsme vzhůru od dvou hodin a už svítá a za tu dobu mi trošičku klesl jednou, když jsi se mi uvelebila ramenem pod žebry a hlavou na srdci a mně se vařila krev v zamilovaném srdci a očima pára z něj vyrážela přetlakem ven a já tě hladil oběma dlaněmi po vlasech a tváři a slzy štěstí mi stékaly do ucha, kde hnusně šimraly a já odmítl dlaně byť jen na jedinou vteřinu zprostit funkce hlazení mojí nově nalezené milé.
Žil jsem bez tebe příliš dlouho a netuším, jak dlouho se mnou takhle zůstaneš ležet.
Zítra se mohu probudit znovu bez tebe a bude to jenom krásná vzpomínka na další krásný okamžik v mém strastiplném žití.
"Tady je moje přihláška."
"Neblbni. Já mluvím vážně."
"Stojím si za svojí nabídkou. Pevně. Už několik hodin."
"Máš ženu. A děti. Věnuj svůj čas jim, zasloužej si to."
"Mají ji. Tolik, že si rádi chvíli odpočinou."
"Ty máš skvělou rodinu, já nemám nic."
"Ty máš mě a já jsem našel tebe. Vítej v naší rodině!"
"Ale já nechci rozbíjet tvoji rodinu."
"To ani nejde. Ty ji spojuješ."
"Já ale chci nejenom milence, já taky chci, aby mně vodil za ruku..."
"Miluju, když tě můžu vést po ulici za ruku."
"...koukat se s ním na hvězdy..."
"Nahoře nad Berounem mám místečko, kde jsou nejnádhernější hvězdy z okolí."
"...kdo mě bude milovat."
"No tak to bys mě fakt nasrala! Tobyses nestyděla spokojit se s nějakou náhražkou, když je jasný, že tě nikdo nebude milovat tolik, co já!?"
"Ty mě ale nemiluješ."
Ruka hladící její kadeře se zanořila jako pro úhoře do vln a sevřela kštici. Zvrátil jsem ji dozadu a upřeně, zblízka pohleděl do slastně rozevřených očí. "A to si dovoluješ pochybovat o slovech moudrého starce, který by za tebe zaplatil libru masa blíže srdci a ještě by poděkoval?"
Něžně jsem položil její hlavičku zpět na svoji hruď, zavrtěl jsem se a popolezl výš. Svezla se mi na břicho. "Ruku. ...dej mi ruku!"
Mlčky podala pac.
Přiložil jsem si její dlaň na srdce a jako v léčitelských dobách jsem přepnul na plný výstup. Vydechl jsem přes přiloženou dlaň k jejímu krku. Polkla.
"Podívej se mi do očí."
Obrátila na mne veliká mrkadla, ze kterých by... no stojí, stojí pořád.
"Co to je zase za taktiku..." opáčila nejistě.
"MI-LU-JI," zašeptal jsem do výdechu. Nadechl se z jejích ramen, kde lidi tíží smutky světa a já ty její rád ponesu za ni, když jí to uleví. "A řekni mi, žes nic necítila a já tě nechám a už tě nebudu dál lovit."
Milující člověk prostě nemůže lhát. Lež je slyšet a... pokud chce milující lhát, má radši mlčet, nepřijde se na to... tak rychle.
Ucukla dlaní. "Nech toho..."
"Milá moje, já jsem tě hledal, znal jsem tě odjakživa, bojoval jsem za tebe, protože tě miluju a ty patříš sem, ke mně. Ty změníš mně a já ti pomůžu zachránit tebe. Ty nemáš jak ohrozit moje manželství, my prostě máme být spolu a je to hřebíkem přibitý tak vysoko na nebi, že tam prostě nedošáhneš. A ty jsi součástí mýho srdce a kam jsem šel, měl jsem tě v sobě a kam půjdeš, budu s tebou!"
"A kolika už jsi tohleto říkal?"
"Za život, nebo dneska?"
"...dneska...!?"
"Tobě a svojí drahý ženě."
"A to se nestydíš, takhle lhát?"
"Jeslti jsem vám lhal, stokrát to přepíšu svojí krví na zeď kostela."
"Nemůžeš milovat dvě ženy."
"Jsi ještě pískle nezkušený."
"V tom mám úplně jasno."
"Buď milovat umíš, nebo neumíš, to není voucher, co jednou použiješ. Sakra, sáhni si kdykoliv na to srdce. Jeslti tě nezačne hřát, lžu a zasloužím smrt."
"To přejde."
"Jo, život taky přejde."
"Co na mně vlastně vidíš?"
"Oči. A to za nima. Máš úžasný oči, už se v nich topím dva tejdny a nikdy se nevynadívám. A máš nádherně muchlací duši. Plyšátko huňaté, které prostě musím objímat a hladit..."
Objal jsem ji do náruče a důsledně si ji přivinul pod bradu, kam se dávají mláďátka, když je chcete ochraňovat.
Srdce znovu bolestně zapumpovalo a nashromážděná hořkost věků, kdy jsem byl bez ní, opět vytryskla očima.
"Podívej... ty jsi divoká, já jsem magor. Ty jsi vzteklá, já jsem poděs. Jsi vyhlášená hysterka, ale na mně nemáš. Nikdo s tvojí uštěkanou povahou nevydrží a já se na ni těším, že se vedle tebe nebudu nudit."
"Mně bys nevydejchal."
"Přerazím o tebe tu rákosku, jeslti budeš pochybovat o tom, že tě miluju."
"To nedáš."
"Řekni to ještě jednou, miláčku, tady si lehni prdýlkou nahoru a počkej, já pro ni sáhnu."
"Neříkej, že tady máš rákosku."
"Vidíš ten toulec támhle v koutě? Jo? Tak tam jsou tři. Dvě používá má drahá a tu třetí jsem si uhájil já."
"To nedáš..."
"Myslíš, že když tě jenom pořád hladím a líbám do vlasů, žebych ti nerozsekal prdel do krve? Ale miláčku, rád. Jak rááád..."
Mlčela. Prosím, řekni ještě jednou, že to nedám a...
"To bys nedal."
Vysmekl jsem se zpod ní a pod padající hlavu bleskurychle přistrčil polštářek. Postavil jsem se nad ní jako pomsta a hřích. Já jako pomsta, žalud trčící v úrovni pupku jako hřích.
Popadla mne za nohu. "Kam jdeš... buď tady semnou!"
"Vpořádku, miláčku. Dojdu jenom támhle do kouta a hned jsem nazpět s tou rákoskou."
Veliké oči mi pátravě hleděly do tváře přes stojící žezlo, které napínalo trenýrky až k mokrému flíčku předkapičky.
"Pojď si lehnout a neblbni!"
"Tak řekni, že mi věříš, že tě miluju."
"Věřím ti, že si to myslíš."
"Na to jsem se neptal."
"Víc nevím. Tak to neřeknu." No dobře, to je pravda. Poklekl jsem nad ni s koleny od sebe. Přes lesknoucí se žalud, pohupující se nad mojí láskou, hledím posměšně do jejích očí.
"Kdo pro tebe jsem?"
"...kamarád."
"No, pěkně děkuju. To máš teda pěkný kamarády."
"Nic o mně nevíš."
"Vím o tobě víc, než si myslíš a o některých chvílích tvýho života vím víc, než ty sama."
"Já jsem ale hrozná. Fakt děsná."
"Já vím."
"Se mnou nikdo nevydrží."
"Tak to už dál nezkoušej a zůstaň u mně, v mojí náruči."
"Zničím tě."
"Já vím."
"Zničím tebe, i tvoji rodinu, já nosím smůlu."
"Na to nemáš. To už zkoušeli fakt profíci. Lidi zlí, ne jedna zmatená čubička."
"Kdo teda podle tebe jsem?"
"Malá mořská víla."
"Kdo podle tebe jsem?"
"Malá mořská víla, která do všeho šla naplný srdce a taky padala na plnou držku."
Její přerývaný, hluboký dech je skvělou kulisou pro večerní špitání, ale pro ranní milování by byl ještě krásnější.
"Šlas do všeho upřímně, naplno a oni toho využili. Jsi zlomený, bázlivý štěně, který dostalo tvrdě po čumáku a teď nikomu nevěříš. Jsi zlomená čubička, kterou miluju a chci ji pomoct dát dopořádku, protožes byla úžasná a bude z tebe nádherná holka."
"A ty mě snad nechceš využít?"
"Ležíme tady vedle sebe druhou noc. Vodím si tě po světě druhej den. Držím tě kolem ramen a hladím tě ve vlasech. Koule mě bolej, čurák mi praská, ale já chci jenom vidět do tvých očí. Comyslíš, o kterej tvůj konec usiluju?"
"A co TY z toho budeš mít?"
"...miláčku, už jenom to, že si tě tu hladím na srdci a dívám se ti do očí je pro mne víc, než jem čekal. Jeslti tě budu moct mít u sebe další měsíce, bude to životní výhra."
"A to je vážně všecko?"
"No tak nepopírám, že tvoje perverze jsou mýmu vocasu blízký, rád si hraju s clinicem, rád šněruju, spank a kopřivy miluju, rituály vytvářím vopravdu úchvatný, electro chci na někom vyzkoušet a ty ho máš ráda... jo, to taky vím... a jestli teď hledáš milence, byl by pánbůh nespravedlivej, kdybys sáhla po někom jiným!"
"Ty jsi přece už starej... moudrý stařec, sám jsi to říkal."
"Jenomže sáhni si, pořád ještě tvrdě stojí a to si jenom povídáme. Kolik hodin už?"
Nesáhla. Stulila si obě dlaně pod hlavu a lehla si na ně, abych jí zase nemohl vzít ruku a přiložit ji a tvdému argumentu.
Pod půl hodiny jsem línej ho vůbec vytahovat z kalhot. Málokterá vydrží dýl, než hodinu.
"Já bych ale potřebovala fakt často, já potřebuju tak dva, tři orgasmy denně."
"Další shoda mezi námi."
"To bys nevydržel."
Tak je fakt, že když jsem chvíli měl tu čest žít se dvěma ženskejma, kdy jedna byla nymfomanka a druhá se ji snažila dohnat, po tejdnu už jsem začal žrát celerovej salát, to připouštím.
"Miláčku," zašeptal jsem jí do ouška děsivé tajemství,"rozmrdám ti píču tak, že do ní budeš moct sázet brambory!!!" A políbil jsem ji nad ucho. Pomalounku. A s výdechem do vlásků... otřásla se jí záda. Odspodu, od pánve.
Mlčeli jsme.

"Prosímtě, jedno bys mi mohla vysvětlit, vrtá mi to už dlouho hlavou."
Vzhlédla mlčky.
"Když jsme tady prvně vedle sebe spali, jak jsi u nás jenom přespávala, vím, žes mi nad ránem šťouchla prstem do inštrumentu. Jen tak prstem a pak zase. Cos tím sledovala? Tos zjišťovala, jak ho mám velkýho?"
Rozzářila se darebáckým úšklebkem.
"To já takhle dělávám."
"To jako každýmu, kdo tě nechá přespat, saháš na vocas? Pro štěstí? Jako Buddhovi na pupek?"
"Né," uculovala se. "Mně se strašně líbí, jak to roste. Takhle..." a prstíkem jen tak zlehýnka šťoucla do mírně povoleného penisu. Jako mávnutím proutku se znovu nadechl a napnul trenýrky a vystrčil žalud nad gumičkou. ...kouzlo.
"...a pak se jenom otočím a řeknu, že nic nebude a že jdu spát." A otočila se, vmžiku se zachumlala, vystrčila prdelku, ale zkontrolovala si, že deku má pod ní přilehnutou. A uchechtávala se, až jí ramínka nadskakovala.
"Jo a teď jako čekáš, jestli se teď na tebe vrhnu?"
"No, oni se pak vždycky tak roztomile vztekaj a křičej." Fakt se nepokrytě smála. Ty oči by měly bejt takhle plný radosti pořád a já udělám všechno pro to, aby se zase takhle mohla smát... To je víc, než vomrdat si holčičku. Mnohem víc!
Zasmál jsem se s ní a nad ní. Od srdce a šťastně. "Jo, tak to je fakt dobrý! Ty seš vážně potvora!"
"Říkala jsem to," pípla spokojeně.
"A víš, co já teď udělám?" Nahnul jsem se nad jejími rameny a pevně je uchopil do silných dlaní.
"To neuděláš." Zašeptala to. Jeslti to něco mělo znamenat, odmítl jsem to pochopit.
"Já tě teď..." hlubokým, tichým hlasem jsem vrčel do ouška, které se snažilo schovat pod rameno.
"Na to nemáš!" Znělo to laškovně, ale prosebně. Provokativně, ale jakoby smutně, že kdybych to dal, všechno bych tím zkazil. Já vím, neboj.
"Já tě teď takhle..." Dlaň z ramene přejížděla ladnou křivku schouleného dívčího těla, třesoucího se mláděte, které u mne hledalo oporu a najde jí víc, než čeká. To plácnutí na vyšpulenej zadek jsem si ale odpustit nemohl. "Takhle přikreju, políbím na dobrou noc a budu dávat pozor, aby ji nikdo nevomrdal."
"...fakt...???"
"Miláčku, slíbil jsem ti, že když přijedeš, nikdo tě tady nevojede. Dneska. A slíbil jsem ti to, takže to dodržím, kdybys prosila." A prosímtě, hlavně nepros, bylo by to fakt těžký!
Přilepil jsem se jí na záda, objal pevně pažemi a nohy jí sevřel svými stehny.
"Ale moc sebou nemel, nebo mi ho ulomíš."
Polibek na šíji, polibek za ucho.
"A teď už spi... má nedomrdaná vílo... A miluju tě, rozumíš?"
"Nemiluješ, to se ti zdá."
"Potvoro."
"Jsem potvora."
"Úžasná potvora."
"Nevydržíš se mnou."
"Těším se na to."
"Spi už."
"Dobrou... a přemejšlej o mojí nabídce, byl bych fakt ďábelskej milenec."

Stejně. To se nedá usnout. Když po letech snahy a marné touhy máte v náručí tu, kterou milujete, prostě nemarníte život spaním.
Co když to jednou skončí. Předevčírem tu nebyla a pozítří tu zase být nemusí, spát můžu v hrobě.
Dvě noci jsem poklimbával a hřál ji v náručí, přikrejval a matně pomejšlel na to, že možná jednou, někdy, budu tyhle ruce svazovat provazem a ne jen držet pevně dlaněmi.
Že tenhle zlobivej zadek určitě zaslouží i řemenem, ne jenom plácnout přes deku volnou dlaní.
Jako živý sen jsem spřádal plány, jaké nástroje je ještě potřeba dokoupit, aby mohla dostat anální trojpólovku s dálkovým ovladačem, až půjdeme na vánoční nákupy.
A jeslti ještě pořád pod Spiritkou existuje moje tajné políčko kopřiv, ze kterého jsem je dokázal přinést i v lednu.
A dobře jsem udělal, že jsem nemarnil čas spánkem.
Uteklo to. Odplulo to. Ráno to bylo všechno jinak.
"Jenom jsi mne zneužíval! To jsem měla bejt další tvoje trofej, žejo!"
"No tak jo, přiznávám, když jsem s tebou směl jít mezi lidmi za ruku, šel jsem pyšně a chtěl bych se tím chlubit, že tě mám právě já. A jo, chtěl bych, abys ráno vzpoměla na mně a večer myslela na mně a ne na nikoho jinýho. Ano."
"Nechci, abys mi kecal do života!"
"To už jsem párkrát slyšel a vždycky to skončilo strašným průserem, vzpomínáš?"
"To už ale vůbec není tvoje starost. Vypadni mi ze života!!!"
"To nedokážu, to je jako nehledat svoji ruku."
"Tak já ti s tím pomůžu. Moc mě stahuješ do světa. Potřebuju se osvobodit. Nepiš mi, nevolej mi, nebudu to brát." ...a její jméno na fejsbůčku zešedlo. Duše se z něj vypařila a zůstal jen prázdný, naklikatelný nápis.
Nevím. Nevím, co se stalo. Ale některá slova prostě bolí tak, že už nejdou vzít zpátky.
Na tu rákosku, která tam v koutě stojí doteď, jednou napíšu její jméno.
A položím ji na skříň.
A jednou, jednou někdy, až přijde a pochopí, jak to bylo nespravedlivé, ji o tu její prdel napřed zlomím a teprve pak ji obejmu.
Svět není spravedlivej. Ale gravitace funguje. Možná...