Liliputka...

Včera jsem ji zase potkal. Jenže vypadala jinak... Tak nějak jinak.
Občas ji potkávám,bydlí na stejné ulici a jak chodíme s Karlem ven,občas ji potkávám. Karel jako obyčejně se k ní řítí.vesele mávajíce ocasek. Takhle od se vítá s každým druhým člověkem a tahle ještě má vzrůst mé starší dcery.
Naštěstí už ho zná tak se ho nebojí a pohladí ho po hlavě. Karlovi to stačí ke štěstí a pak ještě na mě dělá ksichty,že balí ženské líp než já...
Vídával jsem ji chodit do práce i z práce. Vždycky s úsměvem a veselá. Vyzařuje z ní taková ta pohoda a klid.
Je to ten typ člověka u kterého se usmíváte a ani o tom nevíte.

No a včera jsem ji potkal zase. Zaparkoval jsem svůj traktor na parkovišti a vydal se směrem k poliklinice. Šla přede mnou. Její dlouhé blond vlasy spadaly na černý kabátek,z pod kabátku vykukoval kulatý zadeček v upnuté sukni a černé punčochy končily kozačkami.
Cupitala přede mnou a já jí zálibně pozoroval. Zadeček se jí pohupoval ze strany na stranu a já se zase přiblble usmíval.

Přemýšlím,jaké je to mít s ní sex. Jednou jsem prožil několik epizod s holkou co měla 145cm,vždycky když si mě zavolala jako taxikáře,tak jsem jí posílal dozadu na dětskou sedačku,že aby seděla ve předu,musí povyrůst...
Pokaždé se naoko urazila,ale za chvíli měla hlavu v mém klíně a se snažil řídit rovně... :-)))

Jednou rukou si přidržovala kabelku a druhou mávala do rytmu chůze. Došli jsme ke schodům polikliniky. Já ve třímetrovém odstupu, jsme je vyšlapali. No a pak se to stalo...
Stála přede dveřmi historické budovy. Mohutné dřevěné dveře s pořádnou kovanou klikou. Zvedla ruce a pověsila se na kliku,zatáhla za ní.... a nic...
Jelikož tam chodím celý život,vím jak jsem s těmi dveřmi sváděl tuhý boj,abych je jako dítě otevřel.
Opírá se do dveří,na zadečku se zatínají svaly,jak tlačí.

"S dovolením...pomůžu Vám..."říkám a zatlačím do těch stokilových dveří.
Dveře se otvírají a ona se otáčí.
"Děkuji... " odpovídá automaticky.
"Není zač... " odpovím významně.
"Jee... to jste vy? " poznává ve mě toho dvounohého z našeho komického dua.
"No,to jsem já." odpovídám a začínám se smát.
"Bez psa bych vás nepoznala..." usmívá se na mě.
Tsss... tak bez psa by mě nepoznala. To Karlovi ani nebudu říkat,zase by frajeřil, jaký je Hafssanova...

Koukám se na ni jak je namalovaná,jak je nalíčená a opravdu ji to moc sluší. Je to fakticky hezká ženská...

"Taky k lékaři?" ptám se jí.
"Hmm,k zubaři..." odpovídá posmutněle.
"Brrr... " odpovídám jí a otřepu se.
"Budu vám držet palce" říkám a otvírám ji lítačky.
"Děkuji... Nashledanou..." usměje se odbočuje k zubaři.

Přicházím k lékaři a klepu na dveře. Otvírá sestřička.
"Dobrý den,přejete si?" ptá se mě s úsměvem.
"Dobrý den... potřebuju vyšetřit zrak. Asi mi padla do oka jedna liliputka..." odpovídám jí s úsměvem.
Nechápavě se na usmívá a utíkají trapné vteřiny ticha.
"Prosím? " zeptá se nejistě
"Potřebuju udělat prohlídku pro zaměstnavatele..." odpovídám jí.
"Aha.. já vám rozuměla něco jiného... " odpovídá a kouká mi přímo do očí.
"No to by mě vážně zajímalo co..." říkám nahlas a zavírám za sebou dveře ordinace...

Fred