souboj titánů

Jsou. Nemůžu se jich dotknout, ale oni se mě dotýkají mě svojí mohutností.

Možná přehnaně veliká slova, nafouknuté veličiny, kdoví. Možná jen vymyšlenosti tu lítaj, strašidla z pohádky.
Čeho jsem se v životě bála, jakoby se tichošlápkově připomínalo. Když mi bylo kolem dvaceti, říkala jsem si, že se nechci ve čtyřiceti otočit zpět za sebe a vidět pouhé prázdno. Povedlo se mi to?

Souboje, ty věčné vnitřní souboje. Maj vítězů a poražených? Skončí někdy? Kdo jsou ti titáni?

Na jedný straně velká touha, něco, co člověka vnitřně naplňuje, obohatí, zaplaví endorfiny, naleje život do žil, naplní radostí, energií ...

Na druhé straně hodnoty jako je odpovědnost, úcta, věrnost, jistota, morálka ...

Výhrou „touhy“ utrpí hodnoty, ta výhra je roztrhá, výhra touhy způsobí bolest zrady.

Výhra „hodnot“ může znamenat postupné vyhasínání, bolest ze ztráty, bolest ztráty, strach ze ztráty života.

Proč člověk někdy najednou "chce", aby prohrálo to, čeho si celý život cenní?

Zápasí ve mně tihle dva "neviditelní" titáni, každý mě chce přetáhnout na svoji stranu, oba našeptávají, že jedině jejich výhra je ta správná. Ve skutečnosti je jen každá ta výhra nějak odůvodnitelná. A kola žernovů jsou nemilosrdná.

Bijou se titáni mezi sebou a já …prohrávám. Prohrávám sama se sebou, sama nad sebou, se svým životem. Životy jiných nadřazuju nad ten svůj a přestože vím,že to není správné, činím tak s podivnou sebezničující houževnatostí a uvnitř umírám. Vidím jen jediné východisko. Zapomenout. Půjčit si v knihovně hromadu knih a přečíst je a svý myšlenky dostat do jiných světů a na "tenhle" - zapomenout. Nikdy se neohlédnout a jít dál.
Neohlídnout se a nevidět všechna pokušení, kterým jsem odolala.