Jak jsem to řekla dceři

Sedla jsem si v kuchyni na židli proti dceři, která právě vykrajovala linecké cukroví.
Hele, víš, co se mi dneska přihodilo? Začínám vážně.
Po krátce pauze a úvaze, zda mám raději mlčet, pokračuji: Potkala jsem yettiho a vyprávěla jsem mu, jakou mám šikovnou dceru, která sama pekla perníčky a zdobila je.
Hmmm, yettiho, jo? Šklebí se všelijak dcera.
No, a on říkal, že by si tě rád půjčil, abys mu také upekla perníčky.
Ehmm, jo ... kouřila jsi trávu? Cos dělala dnes v práci?
No, pracovala. Odpověděla jsem a vůbec nevěřila tomu, co říkám.
My ve škole jezdili na růžovém slonovi po duze, řekla s klidem dcera.

Už jsem jí radši nic neříkala, aby si fakt nemyslela, že jsem zhulená.

Po chvíli se však dcera ještě zeptala: A kde jsi toho yettiho potkala?
Asi minutu jsem přemýšlela, co říct, zda město nebo hory, co by bylo více pravděpodobné, neboť v horách jsem dnes logicky nebyla a ve městě zase nebývá yetti. Pak povídám: V horách.
Jo, jasně, v horách.
A kde bych ho měla potkat? Yetti je přece v horách. Bráním se.
Třeba v bazénu … nebo v sauně ...
V sauně jsem nebyla, tak nevím, jestli tam yetti byl.
Jezdil na růžovým slonovi po duze, říká dcera vážně.
Tak tos ho mohla potkat ty, když jste jezdili po duze ...
Jo, potkali, povídal si tam s nějakou čarodějnicí …

Je mi jasné, koho tou čarodějnicí myslí.
A jsem docela ráda, že do těch Beřkovic nevolala.
A doufám, že si tento rozhovor nechá pro sebe.
Vím, že nechá. Ona je totiž praštěná podobně jako já.
Podobné rozhovory totiž mezi námi dvěma nejsou ojedinělé.

Hezkou noc a pozdravujte Yettiho.

myos