s mrtvým hrabošem ...

Jsem blázen, podivín, jsem nenormální, šílená … prostě co kdo chce, vyberte si, mně to nevadí.
Lidi toho našuškaj a nakřičej tolik, že kdyby to člověk měl stále poslouchat, tak se zblázní doopravdy.
Od té doby, co mě jedni měli za jeptišku a druzí v ten stejný čas za kurvu, si říkám, že je zcela fuk, co si kdo myslí a jakékoli vyvracení jejich názorů, myšlenek a domněnek je zbytečným plýtváním sil a zahazováním vzácného času, resp. života.

Viď, hraboši …
Jo, povídám si s hrabošem. Není totiž s kým jiným. A jemu nic jiného nezbývá, utéci nemůže, protože je mrtvý. Na druhou stranu to má pro něj výhodu, neboť mě asi neslyší. Tak alespoň nemusím mluvit nahlas.

Zastavila jsem se dnes ráno u pangejtu a chvíli se na něj dívala, jak tam leží, postříbřený jinovatkou, cenící své odporně žluté zuby. Váhala jsem a pak jsem ho sebrala a dala do postranní kapsy batohu. Cestoval se mnou dvěma autobusy, byl v jedné školce a v jedné škole … byl to jeho poslední neživotní výlet, ale možná ten nejdelší ze všech životních.

Mrtvý hraboši, kdybys tak věděl … možná ani ty se nedovíš, proč … proč mi teď teče slza po tváři a proč jsem kdy měla radost v srdci. Na světě je čím dál víc lidí, a přesto není komu říci … o té radosti, o té bolesti, o tom smíchu, o tom smutku, o touze, o přání, o strachu …

A tak ti dík za tvou milou společnost … jistým způsobem se stáváš nesmrtelným a snad se na mě za to nezlobíš.