To nebyl sen ...

Ne, nebyl. Sny se jen zdají, sny se jen sní … tohle nebyl sen. A přece … snu se podobá.
Člověk se nemá otáčet zády k tomu hezkému, které přichází. Neodejít, chytit za ruku na chvíli a být … být šťastný.
I přesto, že skutečnost lomcuje mříží ve věži splněných přání.

Řekl mi stokrát, možná tisíckrát “Mám tě moc rád”. Jeho velké rty říkaly jen, co srdce tlouklo v rytmu lásky a štěstí.
Chtěl, abych psala příběhy s dobrým koncem, a přemýšlel nad tím, co pro to udělat.
Znal některé mé touhy a přání a snažil se je aspoň trochu splnit.
Mám tě moc rád … říkal mi každý den.
Hodně mi chybíš …
Neumím si představit život bez tebe …
Dala jsi mi kus vnitřního světa, který mi asi chyběl …
i toho vnějšího …
Není dne, kdybych na tebe nevzpomínal …

Chodil bych sem častěji, kdybych věděl, že se zase potkáme …
Vím, že to nebyl sen.

Skutečnost rozbila mříže, protože … skutečnost se zavřít nedá.
Stejně jako se nedá říct, co bude zítra … za rok … za dvacet let.

(Planá naděje krade čas.)