Je mi smutno ...

Pokoj je najednou tak moc prázdný.
Ještě ho tu vidím. Ještě slyším … ještě cítím jeho vůni.
Ještě cítím na dlani dotek po pohlazení.
Ještě vidím jeho pohled … i ten poslední, co už nikam nehleděl.
Pokoj je prázdný, ale on zůstal se mnou napořád.
Černý motýl svými křídly rozechvěl vzduch. Závan větru pofoukal bolest otupívající časem, jeho vítězstvím a jeho jistotou.
Každý má své místo v srdci a když odejde, zůstane po něm jeho stín.
Nemůže odejít napořád a nikdo jej nemůže nahradit, i kdyby to místo mělo být prázdné.
Na jaře se narodí nový život a bude vesele mňoukat a štěkat, ale i tak … stálý dotyk vzpomínek zapomenout nedá. Vždy se vrátí se svou knihou minulosti a dá mi do ní nahlédnout.
Je a bude mi vždy smutno ve vzpomínkách. I s tím úsměvem, co přelétne přes tvář. Protože nic a nikdo se nahradit nedá. Nikdo, kdo jednou vstoupí bránou do srdce.