Vánoční pohledy

„Víš, co jsem našla?“ říkám v listopadu mamce do telefonu. „Ty krásný vánoční pohledy, které jsem koupila loni v říjnu.“
„Tak to je snad letos pošleš,“ směje se mamka.
Doufám, pomyslím si, a dávám pohledy na zaručené místo, kde je jistě objevím, až budu chtít psát. Hned by to bylo sice jistější, jednak proto, že je mám, a jednak proto, že by došly včas do Štědrého dne, neboť se mi téměř každý rok stává, že pohledy posílám čtyřiadvacátého. Ale přece jen, poslat je v listopadu je brzo.

Je sobota před zlatou adventní nedělí a mamka se mě ptá: „Dostali jste pohled?“ Odpovím kladně a poděkuji.
„Už si poslala pohledy?“ neopomene se mamka zeptat, neboť mě zná jako vlastní dceru.
„Já je nemůžu najít,“ odpovím smutně.
Přemýšlím, kam jsem je mohla dát. Určitě to musí být místo, o kterém jsem věděla, že tam je budu hledat. Prohledám třikrát šuplík a nic.

V neděli odpoledne je nacházím v koši na prádlo mezi všelijakými dokumenty. Já věděla, že je musím najít.
Říkám si, komu je pošlu.
Byly doby, kdy jich bylo patnáct nebo dvacet.
Dnes mám na stole čtyři.
Letos je už nepošlu tetě, babičce, do Příbrami …
Snad jen v myšlenkách, se vzpomínkou, tam nahoru.

Přijdou esemesky, nějaké mejly, někdy i od lidí, které vůbec neznám. Překvapí, potěší. Je to milé i úsměvné.
Přesto … držet v rukách barevný pohled nebo vyrobené přáníčko, napsané či vyrobené rukou někoho, kdo se v tu chvíli zastavil, věnoval ždibec svého života, myslel na vás a psal, někoho, kdo chce udělat radost a tu pak číst v tvarech jeho písmen … a uchovat vzpomínku na tu chvíli … je jedním z darů, které se dnes ztrácejí.

Pohledy jsou poslané a jistě dojdou včas.

Ještě dokončíme novoroční přáníčka … a pošleme radost do poštovní schránky.