Vánoce v podkroví

Vidím tu tříletou holčičku se slzou na tváři jako dnes. Stála v průjezdu činžovního domu a dívala se za malým náklaďákem, který odvážel její postýlku, a hlavně – její maminku.

V pokoji v podkroví stála postýlka vlevo za dveřmi a nad ní visel dřevěný obrázek svatojánského broučka. Jak přibývaly zářezy na trámu dveří, postýlku vyměnila válenda s hnědým čalouněním, umístěná pod zkosený strop. Pod válendou ukrytá krabice s hračkami, to bylo celé její království.

Jako včera vidím uspořádání nábytku obývacího pokoje. Křeslo, na kterém jsem sedávala při psaní domácích úkolů. Křeslo u konferenčního stolku, na kterém stával malý umělohmotný vánoční stromek.
Slyším cinkání zvonku a běžím po schodech do pokoje v podkroví.
Maminka si dárky kupovala sama a já věřila, že i jí je přinesl Ježíšek.
Slyším praskot dřeva v kamnech, které zahřály promrzlé ruce po návratu ze zimní procházky.
Na kamnech voněla purpura. Honem do křesla ke stromečku a zapálit svíčku za rozkládacím betlémem, aby se rozsvítilo světlo v červeném okně. Maminka uvařila čaj s citrónem a na talířek dala několik kousků cukroví.
Fotoaparát v mysli cvaknul spouští a zachytil obrázky z dětství do kroniky paměti.

Otvírám kroniku vzpomínek a znovu se vidím v křesle s cukrovím a malým stromkem s voskovými svíčkami, prskavkami, skleněnými ozdobami a také loutkové divadlo osvětlené malou žárovkou.

Znovu vidím svět dětskýma očima, svět tolik odlišný od toho dospěláckého.
Přesto nikdy se nemůžou ztratit (a nikdo a nic mi nemůže vzít) mé krásné vánoce v pokoji v podkroví.