Osel

Lednové ráno, vstávat se nechce a člověk by se nejraděj znova zachumlal do peřin a pokračoval ve sladkém snění. Bohužel pracovat se musí a tak s nechutí vylézám a jdu udělat ty každodenní úkony. Když jsem se bezpečně vyhla zrdcadlu, protože na šoky po ránu opravdu nemám, jdu si udělat svačinu. Postávám před lednicí a přemýšlím na co mám vlastně chuť. Nakonec automaticky nachystám první co mi příjde pod ruku, házím sáček do kabelky a jdu se dooblékat.

Jak už jsem zjistila venku je celkem zima a ten sníh se přes noc neztratil. Zachumlaná vycházím na autobus. V tomto počasí vždy s předstihem. Při představě jak mé tělo padá nekompromisně na zem, raděj vstanu o pár minut dřív ať mám fora a můžu si to pomalu cupitat a dávat pozor kam šlapu.

Vcházím na chodník, který vede mezi dvěma zahradama. Děti to tam vždy ukloužou, tak našlapuji ještě opatrněji a soustředím se. Hlava skloněná k zemi až jsem v polovině chodníku a hlavu zvednu a podívám se před sebe. Zase ji skloním ale uvědomím si, že je něco špatně. Znova se podívám před sebe a zůstanu stát na místě. Na konci chodníku stojí kůň. Dívám se na něj, on na mě. On je naprosto klidný, ve mě vzrůstá panika. Otačím hlavu za sebe a nikdo nikde, zrak mi putuje zpět před sebe a kůň tam pořád stojí.

Najednou mám mozek okamžitě probuzený a jede na plné obrátky.

" Když se vrátím, nemám šanci na druhou zastávku dojít včas. Kolem toho velkého zvířete prostě nepůjdu, určitě by se na mě vrhnul. Do prdele co jen teď mám dělat? "

Kůň se za celou dobu mého přemyšlení ani nehnul a ja při zaostření zraku zjistila, že tam není sám ale má tam i kamárády. To už jsem byla zoufalá a on to určitě poznal a pohnul se. Otočil se a pomalu kráčel do tmy. Začala jsem postupovat i já. V hlavě plánovala jak to udělám, kama půjdu atd. Když jsem přišla na místo, kde předtím stál on, zjistila jsem že je tam jeden velký a jeho dva malý kamarádi. Shlukly se na trávníčku mezi stromy a já to kolem nich prosvištěla a schovala se do kouta zastávky.

Srdce mi tlouklo jako splašené a já se pomalu začala uklidňovat. Zavřela jsem oči a vduchu se chválila jak jsem to hezky zvládla. Otevřu oči abych se podívala jestli už nejdou nějací lidé a misto toho zjistim, že tak 4 metry předemnou stojí osel.

" Do prdele to si ze mě někdo dělá srandu,ne? Proč tak na mě blbě čumí a ukazuje mi zuby? Do háje co budu dělat,když se teď proti mě rozeběhne, kam se jako asi tak schovám? Za zastávkou mě hned najde a na strom, určitě nevylezu, on mě určtě pokouše."

Tohle mi prolétlo hlavou a snad bych i začala fňukat, ale byla jsem zachráněna. Majitelka těchto uchvatných zvířátek už si pro ně šla a to v doprovodu dvou psů a ovečky. Musela jsem se pak sama sobě smát jaký jsem posera.

Když jsem přijela do práce, u ranní kávy a cigarety jsem líčila co se mi přihodilo. Všechny jsem zas pobavila. Kolega se mě ptal jestli to náhodou nebyli ružový sloni a bílé myšky. A dostala jsem radu k nezaplacení.

" Už to nehul, začínáš z toho blbnout. "

No spíš bych měla začít, třeba bych takové situace zvládala s nadhledem a ne s infartem. :)