Chybíš mi...ale jdu dál...

Koukám z okna a je tam pěkně hnusně, místo vánoční pohody se do mé duše vkrádá spíše smutek a bolest. Je to možná i tím počasím nebo i faktem, že mi stále chybíš. Ani nevím jak popsat to co mám v hlavě. Vedu v sobě souboj se srdcem a rozumem. Nevím, co vítězí, kdo je v tomto nerovném boji vítěz, možná to nechám posoudit jiným, kteří mají zdraví úsudek. Takže mé psaní bude působit asi hekticky.

Mám nespočet slov pro stav…chybíš mi.

Chtěla jsem si najít novou lásku po tobě, ale nejde mi to. Nedaří se, protože bych tě srovnávala s ním a bylo by to nefér vůči té osobě, ale snažila jsem se. Nemohu srovnávat, je to krok k propasti, odkud pak není návrat. Každý člověk má své kouzlo a hlavně je osobnost. Tak jsem se přestala snažit, s tím vědomím, že někdy se láska dostaví sama nečekaná a nezvána. Tohle se děje, ale pouze v pohádkách a amerických filmech, nikoliv běžném životě starší baculky, která se necítí být ve starém železe. I lidem v mém věku chybí objetí nebo někdo, na koho se může těšit s kým je možné se večer podívat na film nebo dát sklenku dobrého vína. Takový člověk v mém životě hodně chybí, tys byl poslední v mém srdci. Když si vzpomenu, jak si se na mě díval, když jsme se hádali, tak mnou projíždí husina. Ty modré oči, výbuch ve vlasech, husté obočí a mezi očima malá vráska, na kterou jsem tak ráda dívala. Nebo když si běhal v trenýrkách, ten luxusní zadek…ach jo. Bylo to nej co mě v životě mohlo potkat v lásce, a to co jsem k tobě cítila a v hloubi duše stále cítím, patří do příběhu, co nikdy neumírají. Ty máš svou cestu životem a chci věřit, že si už na mě zapomněl, že ti někdy nepřijdu do myšlenek. Možná cítíš i výčitku z toho, jak se vše seběhlo a jak si odešel z našeho života. Z tvého nicku na skype dracek111 jsem si udělala zpovědnici, vím, že už ho nikdy nezapneš, proto sem této možnosti využila. Někdy bych si přála ti poslat vzkaz, abych věděla, jak se ti daří, abych si uklidnila svědomí, že jsem ti svou láskou neublížila a tys v pořádku.

Život jde dál, já musím žít i bez pohledu na tebe, tvého dotyku, bez tvých polibků…prostě bez tebe. Snad ještě jednou budu mít možnost mít někoho ráda a on mě taky a pomůže mi zapomenout na chvíle s tebou a on se stane panem božským v mé duši. V této chvíli se mi nabízí pouze hodně mladí muži, co hledají trenažér pro své choutky nebo zoufalci co hledají pečovatelku s ubytováním, ale nic kloudného….asi jsem náročná jak mi bylo už mnokrát sděleno, ale tyto kategorie mě vážně nelákají. Přála bych si normálního muže, kterému nebude překážkou, že mé tělo není z katalogu pro módní časopis, ale bude spíše hledat věrnou parťačku do nepohody. Nehledám taky muže dle žurnálu, musí mi být něčím příjemný a pro mé srdce ten nejkrásnější. A tak se často ptám sama sebe:,,Existuješ vůbec někde"??