Na památku

Už sis něco koupila? Ptala se mě máti potřetí.
Já pořád nevím co, odpovídám skoro provinile.

Vážně nevím. Chtěla jsem něco “na památku”, ale je to dost nesnadné.

Mám na památku tu cukřenku. Stála na svém místě tři roky, ukrytá v sekretáři. Pak jsem ji vyndala, postavila před sebe na stůl a dívala se na ní se vzpomínku na milou osobu. Otevřela jsem ji a chtěla zkontrolovat, kolik je v ní cukru a … na něm, na vršku z bílých kostek, ležela tisícikoruna. Poslala jsem poděkování tetě do nebe.

Nevím, co koupit. Věci se ničí a ztrácejí.

Třeba náušnice … ty jako vzpomínka na strýce, nebo ty Karolínčiny, které jsme jí museli sundat.
Nebo ten zlatý řetízek se srdíčkem, který mi dala maminka ke třicetinám.
Věci se ztrácejí, květiny vadnou.

Co třeba knížku. Jo, mám jich moc a nemám je kam dávat, ale tahle … tahle by byla přece jen výjimečná, byla by – na památku.
Mám už jednu takovou. Jako malá jsem byla v Praze s jinou tetou a tuhle knihu viděla ve výloze knihkupectví a moc si ji přála. Teta váhala, přece jen nebyla nejlevnější, stála tehdy 105 Kčs. Koupila mi ji. Mám ji dodnes. Mám ji přes třicet roků a stále ji používám. Příroda ČSSR. Možná moje první velká kniha o přírodě.

Ale co koupit nyní.
Na památku.

Ty nejvzácnější “památky” mám v sobě. Zachycené obrázky okamžiků, společných chvil, slova, doteky, úsměvy i slzy.
Ty mi nikdo nevezme.

Kde máš tu tisícikorunu? Ptá se máti.
Dala jsem ji zpátky do cukřenky, řeknu.

Třeba se bude hodit … třeba … až na chleba nebude ...