Stmívá se ...

Stmívá se

Jdu zvolna údolím mezi malebnými roubenými chaloupkami. Vzdálené kopce jsou stále zasněžené.
Ještě ráno pršelo, obloha byla zatažená a kopce se ztrácely v šedobílém oparu. Odpoledne se mraky roztrhaly a vysvitlo slunce. Obloha se rozzářila a rozjasnila den svojí modří. Jakoby chtěla odehnat šedivý smutek a ozdobit den úsměvem.
Vracím se domů a pozoruju oblohu, která se zvolna zatemňuje.
Rozmoklý sníh na silnici začíná umrzat a křupe pod nohama. Údolí se zaplňuje kouřem z komínů. Malá okna chalup se postupně rozsvěcují oranžovými světly a teplo kamen se rozlévá po místnostech.

Stmívá se. Stmívání oznamuje blížící se konec dne.
Snad se jen na obloze stmívá.
Snad ne i v mé duši.
Smutná slova plují oblohou.
Slova o bolesti.
Tak to přece není, chci zakřičet.
Do nebe.
Na protější břeh oceánu.
Jak být k sobě blíž?
Jak dotknout se přes tu vzdálenost.
Jak udělat pouhý krok a dotknout se břehu, co vidět není za mořským obzorem.
Nenechám proudem unášet tuhle malou loďku s lasturou, co v sobě perlu ukrývá.
Perla přece patří lastuře.
Podám trosečníkovi v loďce vesla, aby se neztratil a mohl se vrátit zpět.

Zahlédnu velká šedá křídla mezi stromy. Volavka usedla na vysoký smrk a její váha rozhoupala větve. Skoro není v hustém větvoví vidět. Cítí se sama? Bleskne mi hlavou. Po několika minutách se zvedá a odlétá směrem severním. Hej, volavko, kam to letíš, mohly jsme si povídat.
Za další minutu se od země zvedá další volavka popelavá. Otočí se nad silnicí a mizí mezi továrními budovami. Tak volavka sama není. Ta se má.
Za necelou minutu vidím opět volavku, jak vylétla z koryta říčky, letí při zemi pár metrů ode mě a stáčí se k jihu. Možná to byla ta druhá.
Na říčce plavou dva páry kachny divoké. Asi, v šeru sotva rozeznám samce a samici.
Ne, nikdo není, nechce být, nemůže být sám.

Lastura se přece neotevřela a perla se nemohla z ní ztratit.