Ten její problém ...

se jí vryl hluboko pod kůži. Nebo spíš hluboko do mysli.
Když si člověk přestane věřit, zůstává stát na dost mizerné cestě.
Když si žena přestane věřit jako žena, když přestane věřit, že je schopná milování, začne se vyhýbat mužským pohledům a hlavně setkávání.

Vztah rozbitý napadrť, muž plánoval svůj život s někým jiným.
Co ji bolelo nejvíc, že dcera ztratila úplnou rodinu.
Svoje myšlenky skrz tužku svěřovala malému notýsku, nebylo komu je říct.

Po mateřské nesehnala hned práci, přihlásila se do vzdělávacího kurzu od úřadu práce.
Seděla v učebně a snažila se poslouchat, co lektor říká. Myšlenkama často odbíhala kamsi jinam. Přesto však zaznamenala i lektorova slova, která se netýkala učební látky, ale jeho života.

Po skončení výuky přišla k němu a zeptala se: Mohla bych si s vámi promluvit?
Zeptala se, aniž by sama věděla, zda bude schopná cokoli říci.
Kývl hlavou se souhlasnou odpovědí. Byl překvapen, ale i mile. Už dávno si všiml té krásné mladé ženy, zahalené do dlouhé černé sukně, čímž ho přitahovala ještě víc.
Nevšimla si jeho pohledů, možná je ani nechtěla vidět, snad jen nechtěla být tak sama.

Zamknul dveře.
Poslouchal její vyprávění a jen tak letmo se dotkl jejích vlasů, jejích ramen.
Zamknul jí ústa polibkem a pomalu rozepínal bílou halenku. Sundal dlouhou černou sukni i kalhotky a posadil si ji naproti sobě na stůl. Podíval se jí do očí. Mlčela.
Červená zářivka jí blikla v hlavě – co ten její problém – má mu o něm říct?
Cítila se najednou volná, žádoucí …
Pronikl do ní lehce (a bez bolesti).

Nebyl tu najednou žádný Její problém.