Jo, půjde to

Po včerejší noci jsem trochu klidnější a už se nebojím. Zkoušeli jsme to.

Už nějaký ten rok říkám svému muži, že pokud se chce milovat, musíme jít do postele nejpozději v deset hodin, neboť mám zvýšenou potřebu spánku a je fajn, když půjdu spát aspoň v jedenáct, abych byla schopná ráno vstávat. Muž však jakoby hodiny neznal, do jedenácti, do dvanácti je na pc a pak si příjde a myslí si, že kolem něho budu skákat a pak snad i na něm.

Je třičtvrtě na jedenáct, už jsem v noční košilce, televize je vypnutá a pokojem se rozléhá krásné ticho, postele rozestlané a příjemná únava mi sedá na víčka. Slyším dupot na schodech … to pán domu kráčí o patro výš z přízemí, kde trávil dvě hodiny ve světě traktorů a mincí. Otevře dveře a současně s nimi svůj úsměv dokořán a hned se ptá, kde má čaj a něco k němu. Následující otázka se týká televize a co v ní dávaj. Přesvědčuju ho, že v telce už nic nedávaj a že čaj je v konvici a já jdu spát. Směje se zvláště tomu poslednímu, jakoby to neměla být pravda.
Zachumlám se do peřiny, takové té jakou měly naše prababičky, a muž je za chvíli u mně a chce mi krást teplo.
Jedeš, odháním ho, máš studený ruce … máš studený nohy … máš studený celý tělo … brrr, vždyť jsi mokrý …
Je mu to jedno a tiskne se na mě stále víc.
Hele, povídám zcela vážně, jestli něco chceš, měl jsi přijít v deset.
Směje se a je mu to zase úplně jedno.
To já schválně, říká s tím svým neztrácejícím se úsměvem, aspoň to bude rychlý, dodá.
Snažím se vyprostit z jeho sevření a vymlouvám se na bolest zad.
Musím změnit polohu, říkám, a otáčím se na břicho.
Hladí mě po zádech a po zadečku.
Bože, tak to jo, to si nechám líbit, libuju si a užívám si masáže hýždí.
Nevím, jak dlouho trvaly, pět – deset – patnáct minut … pro mě by klidně mohly trvat hodiny.
Pak přichází mužova vytoužená a zasloužená chvíle …

Už nějaký ten rok se docela obávám, aby to své vyvrcholení přežil. Ano, je to jeho velké přání – zemřít na vrcholu rozkoše a ne jinak. Jenže, když ležím pod ním a on svou celou vahou padne na mě, připadám si jako zavalená skálou.
Kdybych umřel, dokázal bys mě shodit? Zeptal se.
No, já nevím, snad v pudu sebezáchovy ano, říkám.
Tak to zkusíme, navrhne.
Než stačím odpovědět, uvolní své tělo, ležící na mě. Cítím, jak se nořím do matrace a objem plic se zmenšuje. Jemu je to úplně jedno, tak mi nezbývá než se vzchopit, vzepřít, zapřít, najít všechny své zbytky ubohých sil … ale podaří se mi ho ze sebe skulit.
Jo, půjde to, řekne, jakoby se o mě najednou přestal bát (a mohl si klidně umřít).