Mé lásky ...

Přes čtyřicet let brázdím českou krajinou jako námořník oceán. Vlakem, stopem i autem. Někdy i na kole. Služebně i soukromě. Jezdím po naší zemi tak jednou týdně. Na sever, na západ i na východ. Byl jsem snad alespoň jednou ve všech okresních městech, co u nás jsou. A jako ten námořník, který má v každém přístavu svoji lásku, i já mám v každém okrese milenku. Někde i víc. Některé jsem už měl tu čest poznat. Malé i velké. Tenké i objemnější. Některé jsou pro mě dosud jen platonické. Zatím. Zatím o mně neví. Zastavím auto, koukám se na ní, jak se natřásá před lidmi nebo pyšně, se vztyčenou hlavou, přehlíží všechny kolem sebe. Chlípně se na ni dívám a říkám si v duchu „Jednou budeš má“. Dychtivostí se mi zrychlí tep a nervózně, se znatelnou známkou sexuální úchylnosti, mi zaškube sval v koutku rtů. Některé se přede mnou za ta léta skryly. Většina jich je starších než já. Přesto jsou pro mě stále žádoucí. Líbí se mi jejich marnivost. Občas nové šaty nebo barvy vlasů. Na jaře svěží světlá, v létě sytá. Na podzim některé zvolí krátký sestřih. A v zimě se zachumlají do teplých kožíšků nebo kabátů. Někde jsem objevil nové. Mladé, krásné, ztepilé. Když jedu tím směrem, kde je některá z mých milenek a mám čas, zastavím se u ní. Nebo si na ni alespoň vzpomenu, když se nemůžu zdržet. A pošlu jí na dálku vzdušný polibek. Včera jsem dojel do jednoho města, udělal si svoji práci a šel navštívit svoji lásku. Viděli jsme se naposledy na podzim. Líbilo se mi, když se k ní blížil, jak tam hrdě stála a dělala, že mě nezná. A pak se mi rozpustile vrhla do náruče. Pohladil jsem ji po tváří. Zblízka byla vidět další vráska, kterou jí tam vtlačil strejda čas. Všechny jsou stejně krásné, a přesto je každá jiná. Proto nejsem věrný jen jedné z nich. Někomu stačí jedna, ale mě ne. Dáme si spolu kávu nebo pivo v kiosku. Dívám se na ni mlčky a ona povídá. Předstírám, že jí poslouchám. Koho všeho viděla, potkala a tak. Občas se na něco zeptám. Skoro vždycky pitomně na to, co mi před chvílí řekla. Murphyho zákon? Pak zavřu oči a splynu s ní. Prostupujeme jeden druhým. Je to krásné. Co vám o tom, ale budu povídat, vždyť to všichni znáte. Líbí se mi, když se pak v noci koupou v měsíčním světle. Nahé, bez studu přede mnou. Nebo když od nich ráno odcházím a ranní červánky jim, ještě spícím, zabarví líčka nachovou pudřenkou. Nastartuji auto a beze slov loučení se snažím odjet. Bez slziček smutku. Vždyť za nimi zase přijedu. „Vrátím se“ slibuji. A chci tomu věřit. Náhle se mi objeví ve zpětném zrcátku a mávají za mnou bílým kapesníčkem. Věří mi? Nebo nevěří? Kolikrát už tuhle obehranou frázi slyšely. Je ošuntělá jak falešná karta pokerového hráče. Jen odjedu, už se ohlíží, kde je další mužský, kterému by ukradly srdce. Nebyl jsem jejich první a nebudu ani poslední. Některé jsou i na ženské. Teda asi skoro všechny. A tak, když jsem se dnes odjížděl od ní, z toho krajského města, cesta mi ubíhala v pohodě, nikam jsem nespěchal a venku krásně svítilo sluníčko, vracel jsem se ve vzpomínkách k ní. A postupně i k těm dalším. K té, ke které pojedu příští týden. K té, u které jsem byl tuto sobotu. V hlavě se mi honily myšlenky, z myšlenek byla slova. A je v duchu navlékal na nit. Jako korálky. Aby se mi nerozkutálely. Protože jsem se chtěl se svými láskami tady vám pochlubit. A tak jsem napsal tento blog. Mé lásky jsou rozhledny (a taky zámky a hrady – takže jsem i na mužský :-) ) a zříceniny na kopcích rozeseté po celé té naší malé krásné zemičce.