Máš ve mne přítele

Kdyby ten dopis byl psaný inkoustem na papíře, možná by se písmena rozpila … hloubka slov však nikdy nezmizí.

***

Je to už mnoho roků.
Stála jsem po kotníky na břehu internetového moře a měla jen “planý” pocit, že mi tento člověk porozumí a odpoví.
Osud asi zvedl mou ruku a natáhl tětivu. Vystřelil jediný šíp a zasáhl cíl.

Poznal mě jako málokdo. Moje tělo i moji duši.

Ten hluboký vztah byl podobný první lásce, na kterou se nezapomíná.

Ne, nezapomněli jsme.
Jsou lidi a vztahy, na které se nezapomíná a ani se nedá.
Zájem o toho druhého přece jen někde ukrytý zůstal.

Odešel. I když spíš se jen na chvíli otočil.
Měli jsem k sobě zvláštně blízko.
Důvěrně.
Vzájemná úcta a důvěra byla velká.
Vzdálenost také.
Vzdálenost a mořské proudy mířící jiným směrem nás od sebe vzdalovali.
Stalo se to, co se muselo stát.
Ale neodešlo, co odejít nemohlo.
Neztratila jsem se z jeho myšlenek.
Vím to a on to ví také.
Asi mě nechtěl úplně ztratit.
A já tím byla potěšena.

Odepsala jsem mu upřímně a ve svých slovech nic nenabídla, vůbec nic.

A tak jediná možná logická odpověď, která by se dala očekávat, bylo zamávání šátkem na rozloučenou.
Přesto – neodešlo, co odejít nemohlo.

V poslední doušce jeho dopisu stálo: Máš ve mne přítele …

Ano, vím.
Neodejde, co odejít nemůže.
Děkuji.