Dejte mi gilotinu

Jednou jsem doma požádala, ať mi pořídí gilotinu.
Zeptali se proč a já jen řekla: Vždyť víte, na co je gilotina.
Chci svou hlavu dát pryč. Děsně mě bolí. Jsou okamžiky, kdy hlava bolí, že by ji člověk nejraději zahodil. Jenže někdy ta hlava zlobí docela jinak. Rodí se v ní myšlenky, co se nedají zastavit. Krade to čas, hodně času, a myšlenky se valí jako láva z běsnící sopky. Někdy stačí jako popud slovo, pohled z okna ven a je tu výbuch, který se nedá zastavit. Na myšlenku se nabaluje další a další. Myšlenky, co mi berou koncentraci. Nesoustředím se v práci na práci. Práci, kterou bych jistě měla za měsíc, a já se v ní potácím už třetí. Kvůli myšlenkám, které s ní nesouvisí. I kvůli těm, které s ní trochu souvisí a odvedou mě jinam. Kolikrát si řeknu, že teď se půl hodiny budu věnovat jen a jen tomuto a udělám tohle. Po třiceti vteřinách jsem už jinde. A přitom mě ta práce baví. Zůstávám tak v práci každý den o hodinu dýl, abych neměla ten pocit, že jsem toho zase moc neudělala.
V autobuse poslouchám mptrojku, pouštím si pořád dokola jednu a tu samou písničku a po tom desátém opakování zjistím, že jsem ji ani jednou nevyslechla celou od začátku do konce. Myšlenky. Někdy smysluplné, smyslné i nesmyslné. Někdy bolí. Někdy s nima ztrácím pevnou půdu pod nohama a víru v sebe. Vypustit z hlavy ven se nedaří. Někdy se z nich vypíšu. A když zaklapnu sešit, cítím úlevu. Na chvíli. Bylo by fajn odjet někam daleko, a ty myšenky tam nechat se vším tím, co mě tu nenechává klidnou. Nebo si občas tu hlavu sundat z krku a všechno to z ní vysypat. Najít jakousi čistírnu hlav, jednou za týden ji tam odnést a nechat si ji na počkání pročistit.
Dejte mi, prosím, tu gilotinu, nebo se z toho zblázním (i když už jsem možná...).

https://www.youtube.com/watch?v=AuwT4-NOqRE

2/13