Obraz

Máš velký talent, slýchaval často už za dob studií. Stal se z něj úspěšný umělec. Oženil se se svou velkou životní láskou. Byla pro něj nejkrásnější ženou na světě. Jeho život se zdál tak dokonalý než.... Došla mu inspirace, vytratily se nápady a dny zešedly. 

Až jednou...zadíval se na medailon, ve kterém byl obrázek jeho ženy. Je přece tak krásná. Usadil jí do křesla, nahou s průhledným šátkem přes bílé tělo. Plná prsa zvedala šátek v klidném rytmu tlukotu srdce. Její dlouhé vlasy rýsují dokonalé tvary těla. Pokládá štětec, jde blíž a rukou se dotýká bílého ramene, pokračuje přes trčící bradavky. Líbá její šíji, pokračuje k bříšku. Zastaví se, hladí klín. Proniká prstem do úzké štěrbinky. Cítí vlhkou, horkou lávu na svých prstech, přičichne a slastně zavírá oči. Miluje tuhle vůni jejiho nadrženého klínu. Tentokrát proniká více prsty, nejprve pomalu a něžně, potom přidává na intenzitě a rychlosti. Ona vzrušeně vzdychá a zvedá pánev do rytmu, jde jeho prstům vstříc. Rozepíná mu poklopec a jednou nohou se o něj tře. Kalhoty padají na zem. Drží jeho tvrdý kůl a jazykem olizuje kapičku touhy. Líbá a saje ho. Je tak tvrdý. Zvedá se, posadí ho do křesla a napichuje vlhkou kundičku. Dívají se dlouze do očí, je tam něha, vášeň a chtíč.  Byla to vášnivá, divoká jízda.

Obléká si kalhoty, bere štětec a pokračuje v práci. Je zabraný, že nevnímá čas a nic kolem. Obraz je dokonalý, jako všechny ostatní, co visí na stěně, vždyť je tak krásná....otevírá medailon s obrázkem své nádherné ženy a z něj se sype bilý prášek. V křesle nehybně sedí mrtvolně bledá žena....