nemůže se nevrátit

Probouzí se ztěžka každé ráno.
I když jde spát o něco dřív, to tělo ráno bolí vždycky. Stejně jako hlava, někdy i žaludek, je jí špatně, hlava se motá a všechny klouby jsou ztuhlý.
Tak nějak ztrácí naději, že to jednou bude lepší.

(Zrovna včera zaslechla část rozhovoru žen, kdy jedna říkala: Pořád čekám, že to bude lepší … a ono není.
Docela ji to vyděsilo.)

Psychika je v háji možná o něco víc … nebo míň, to je fuk.
Přestala brát AD před asi třemi týdny a pomalu se sune, nebo spíš padá, tam, kde byla před jejich užíváním.
Doktor říkal – že by je neměla vysazovat, že jednou přijde těžký okamžik a ona do toho zase spadne.
V tu chvíli si pomyslela, že bude stačit jenom málo a sklouzne tam hned. Bránila se tomu, těm myšlenkám, chtěla věřit, že se tak nestane …

I když je snad všechno proti ní a snaží se i malou naději zašlapat do země, pořád ještě věří, že – jednou bude fajn. A ví, že může být fajn … třeba za minutu. Nebo za hodinu.
Třeba na chvíli.

Dnes ráno je jí jako každé ráno.
Muž chtěl včera večer ostříhat, vzpomněla si.
Sakra. Je to hloupý, ale já to fakt teď nedám, říká si.

Ty to děláš stejně všechno schválně, najednou na ni křičí.
To přece není možný, aby ti takhle bylo.
Jo, všechno si to vymýšlím, hlesne.
Děláš to schválně. Chceš, abych vybouchl a měla jsi důvod. Jestli chceš odejít, tak jdi!
Jo, odejdu. Odsekla. Jenom rakev mi nekupuj. Skočím z nějakého mostu …

Zabouchla dveře.
Slyšela, jak se nad ní otevřelo okno. Dávej na sebe pozor, skoro naléhavě zněl jeho hlas.
Možná měl přece jen trochu strach.

Věděla.

Už kolikrát se chtěla nevrátit.
Nerouhej se, připomínala si.
Věděla, že se vždycky vrátí.
Musí.
Nejen pro slova, co jí před desítkami let řekla její máma:
“Ať se děje, co se děje, pořád je tu někdo, kdo tě potřebuje.”

Neměla právo na to - „ublížit“ svým dětem.
Veděla … co potřebují.