Radka...

Jednoho dne mladá dívka, říkejme jí třeba Radka zjistila,že jí život utíká mezi prsty. Bylo jí dvaadvacet let,měla čtyřletou holčičku,které se do té doby věnovala. Jenže potkala v obchodě své kamarádky ze školy,které si svůj život "užívaly" plnými doušky. Diskotéky,kalby,výlety...
Radka byla doma s dcerkou sama. Vychovávala ji sama,jen s pomocí svých rodičů,protože otec její dcerky se na ni vykašlal,hned jak zjistil,že je těhotná. Radce najednou začlo být líto života,jaký vede. Chtěla zase pařit,zase kalit,zase tančit.
Rodiče Radky její dcerku hlídali rádi. Byla jejich milovaná vnučka a hodně se v ní viděli. Vůbec jim nevadilo,že jí mají doma čím dál častěji,aby si Radka mohla zajít na diskotéku,na narozeniny ke kamarádce,zajet na výlety s partou... Radka dostávala křídla a najednou si připadala,že zase žije. Tak vlastně každý víkend pořádně s holkama propařila a prokalila... Alkohol tekl proudem,kluci na sex taky nebyl problém,občas si zahulila nebo dala éčko.
Tak to šlo nějakou dobu,až jednou už hodně v náladě se partou přemísťovala na jinou diskotéku. Bylo jich hodně do jednoho auta,ale stejně se tam všichni vlezli. Sedm lidí,přeci ještě není tak moc. Řidič jel jako blázen a v autě se všichni smáli v opojení alkoholu a trávy. Najednou se ozvalo kvílení pneumatik,náraz a kotrmelce. Nikdo ani netušil co se děje. Těla všech v autě do sebe narážela a létala vzduchem. Nikdo nevěděl kde nebe,kde je zem. Když to konečně přestalo,ozýválo se hekání a pláč...
Radka se probrala v nemocnici,po několika dnech.Šíleně ji bolela hlava,měla opuchlé oči a sotva je otevřela. Sestřičky kolem ní chodily a hlídaly všechny ty přístroje, na které byla napojena. Slyšela,jak si venku šeptají,ale nevěděla co to říkají. Doktor se jí ptal,jestli má bolesti. Pořád ji bolela jen hlava. Pak přišel doktor,který ji politováním oznámil,že už nikdy nebude chodit. Koukala na něj a jeho slova jako by jí prostupovaly. Nevěřila tomu co slyší,nechtěla tomu věřit...
Doktor dál pokračoval ve svém výkladu. Od krku dolů je ochrnutá,má jen částečnou pohyblivost pravé ruky,ale značně omezenou. Najednou jí došlo,proč necítila žádnou bolest...
Rodiče Radky jezdili do nemocnice na návštěvy několikrát týdně. Svou dceru nemohla ani obejmout,cítila ale jak jí holčička tiskne ruku. Po tvářích se kutálely slzy... Radka se pomalu zotavovala. Rozhodla se bojovat. Když ji umístili do pečovatelského domu kousek za Ostravou,měla společný pokoj,ještě s jednou dívkou. Rodiče s dcerkou už za ní tak často nejezdili,přeci jen to pro ně bylo finančně nákladné. Radka cvičila svou pravou ruku,aby nebyla odkázána se vším na cizí pomoc.
Už dokázala hýbat s myší a tak být na počítači,nebo mobilu. Bylo to vlastně její jediné spojení se světem. Pak konečně přišel den,kdy dostala svůj elekrický vozík. Posadili ji na něj a ona se ho učila ovládat. Byl to pro ní zázrak. Zase se mohla "hýbat" a jet tam,kam chce ona... Za nějaký čas už jezdila sama po zahradě léčebny. Poslouchala zpívající ptáky a nechávala se hladit paprsky slunce. Seděla tam a z očí se jí zase kutálely slzy. Stýskalo se jí po dcerce,chtěla jí ukázat,jaké už dělá pokroky. Chtěla jí obejmout,chtěla dát pusu...
Vyčítala si každičký den,proč byla tak hloupá. Proč sedala do toho auta,proč se nechala zlákat partou k té jízdě. Proč vlastně chtěla zase kalit... Teď jí tehdejší myšlenkové pochody přišly úplně hloupé... Teprve teď ví,co je to normálně žít...
Po večerech sledovala seríály. Zvláště jeden...Dr.House. Úplně ji pohltil a sledovala každý jeho díl. Byl to pro ní bůh. Upnula se na představu,že někdo jako on,by jí třeba mohl pomoct. Začínala propadat depresím. Její spolubydlící se jí svěřila,že přemýšlí o sebevraždě. Nechce žít tady v ústavu. Nechce žít odkázaná na péči někoho jineho... Radce se její slova zavrtávaly do mozku... Začínala o smrti přemýšlet stále častěji.
Do společenské místnosti,už jezdila jen ze servačnosti,bez nálady,bez úsměvu.
Jednoho dne tam seděla ve svém křesle a popíjela svou kávu,když se za ní ozvalo.
"Ahoj..." zvučný mužský hlas. Pomalu se i s křeslem otočila. Za ní seděl taky na vozíku kluk. Mohl být stejně,nebo možná trošku starší než ona. Koukal se ní a usmíval se. Podával ji ruku ze svého vozíku.
"Ahoj..." odpověděla mu a pozvedla k němu svou pravou ruku.
Kluk zručně oběma rukama nasměroval svůj vozík k ní,aby ji mohl potřást rukou.
"Já jsem Martin... Budu tady teď bydlet. Ukážeš mi to tady?" ptal se jí,zatímco ji stiskl ruku.
"Jasně..." odpovídala Radka a ještě stále cítíla Martinův stisk. Najednou si uvědomila,že není učesaná,namalovaná a určitě vypadá naprosto hrozně. Martin se na ní usmíval,jeho oči byly plné života a energie. Usmála se...po velmi dlouhé době,se zase usmála...
Pak už to šlo den za dnem. Radka poprosila sestřičku o nějaký make-up,lak na nehty. Učila se zase malovat,zase začala chtít vypadat hezky. Chtěla se líbit Martinovi. Stala se z nich nerozlučná dvojice a byli vlastně pořád spolu. Spolu se projížděli venku,spolu venku tajně kouřili a občas se trošku opili tajnou zásilkou vína...
Najednou zase měla pro co žít...

Tento příběh se opravdu stal a já chci věřit,že pokračuje dál.

Buďte vděčni za to co máte. Vždycky když ten splín na mě přichází,vzpomenu si na Radku. Začnu si vážit toho co mám a všechno ostatní mi příjde malicherné,nebo aspoň ne tak hrozné. Přestože jí znám jen zdáleně,její příběh mě hodně zasáhl...

Fred