pitomý peníze

Strašně moc, moc bych chtěla vidět ji se smát. Nikoli smíchem předstíraným, ale skutečným.

Říká se, že když je člověk na dně, má se od čeho odrazit. Ale co když už nemá sílu se odrazit.

Roky nemocí, která stála mnoho peněz. Vypadalo vše beznadějně a nyní snad už je lépe.

Pomohla i tam, kde nemusela a kde ji čekal jen krutý pád. A nyní padá ona. Vlastně, už nemá kam, je slabá a chce odejít na druhý břeh.

Už ani slova malé holčičky, její vnučky, nemají sílu, když říká, že má smutné oči a že nechce, aby odešla.

***
Projížděli jsme neplánovaně tou malou vísku a já váhala, zda ji navštívit. Nakonec jsem řekla Ano.
Branka u zahrady byla zamčená, vytočila jsem telefonní číslo a ptám se, jestli je doma a že stojím u branky. Přišla otevřít. Padly jsme si kolem krky a slzy promáčely naše ramena.
To tak bývá, když člověk má někoho rád - a nemusí ho vidět kus života. Kdyby každá slza mohla vyprávět, byl by to příběh skoro nekonečný.

Roky jsem v tom domě nebyla. Pamatuju ho veselý, plný života, křiku a dětského smíchu. Kolik dětí vychovala se svojí maminkou. Kolika dětem dala pohlazení, vlídné slovo, čistou košili, plný talíř a domov. Aspoň na těch pár roků než dokázaly samy stát na vlastních nohou.

Kde jsou teď? Ztratily se v nekonečnu. Zapomněly?

Poslouchám její slova, stále je přetrhává ta malá holčička, která mě bere co chvíli za ruku a vede do svého dětského království.

Určitě mi musí napsat.

***
Čtu její slova a oči se mi plni slzami.

Hledám nějaká řešení, ale mám pocit, že se všechna propadají někam do propasti.

Nevím, kdo dal penězům takovou moc. Moc, která bere lidem zdraví, život, střechu nad hlavou i naději.

Nikdy jsem nerozuměla, proč někteří potřebují mít tak vysoké platy. Vždyť takových třicet tisíc měsíčně je až až. K čemu sto? Nebo ještě víc?
Divím se, jak s tou svou almužnou můžu žít. Žiju.

Jenom dnes mi to vážně vadí.

„Jediný, co pro tebe můžu udělat, je vsadit sportku …“
„Jsou dva typy lidí, co ji podávají. Jednak ti, co ji dávají jen tak z plezíru, a pak ti, co jsou na hubě a doufají – zbytečně. A pak zvláštní výjimečný člověk, který by si ji podal kvůli jednomu zoufalci …“

Nejsem zvláštní ani výjimečný, jen ji podám … třeba proto, že trhat kytky na hrob neumím. A moc, moc si přeju, aby měla zase sílu se smát. Tím přirozeným smíchem od srdce.

Držte mi pěsti.