Bez vás jsme nuly ...

Potkala jsem ho včera, když jsem se vracela domů.
Totiž – potkala – náhle se za mnou ozvalo hřmění: BUĎ USTUP NA STRANU NEBO TĚ PŘEŘÍZNU.
No, kdo jinej by to byl … klasika.
Slezl z kola a šel kus se mnou.

Proč pořád chodíš sama? Ptal se.
Co na to říct? Že nemám s kým?
To jsi pořád tak smutná?
Ne. Přesvědčuji celý svět i sebe.

Před měsícem mu zemřela žena.
Jak to zvládáš? Ptám se.
Špatně, odpoví. Je to na hovno. Na co šáhnu … to musím dodělat. Nádobí, vaření … víš, zjistil jsem, že jsme vlastně nuly. Když odejdete, zjistíme, že jsme nic.

Jsi krásná baba, říká mi.
Vlastně to není poprvé. Možná kdyby měl vousy, mlsně si je olízne.
Chtěl bych mít takovou babu doma.
Směju se a koušu se do rtů.
Máš krásnou … řekne a kyne rukou, pohledem mrkne na mou hruď a pak přejede celé tělo, ale nedopoví, a já už se nedovím, co mám „krásnou“.
Nasedá na kolo a mizí v prachu silnice.