Chybí mi ...

Tak jako vyprahlá poušť si někdy připadám.

Písečná louka bez živé vody, bez rostlin, jejich barev, vůní a doteků.

Dotek sametový jako hlas a slova, co pohladí.
Slov nemusí být co zrnek písku, stačí jen kapek pár.

Tři kapky rosy ranní jako: Mám tě rád.
Dvě kapky rosy večerní jako: Má milá.
Pět kapek jako: Je mi s tebou příjemně.

Jen několik kapek, co svlaží suchou zem a nechá stonky květin vyrůst.

Dotek vody se zemí jako dotek dvou rtů při polibku.

Louka nemusí být plná květin, stačí jen květů několik.

Jen malá kytice žlutých květů jako třpyt úsměvu ve tváři.
Jen malý pugét červených květů jak červeň na lících.
Jen jeden kvítek modravý, snad pro naději.

A možná stačí jedna vůně, co obtočí se kolem těla jako obejmutí. Jako nemámivá jistota, že aspoň občas je někdo nablízku. Někdo, kdo pevně sevře a nepustí. Neopustí.

A není to vítr, co vmete písečný prach do očí, ale co slzy osuší.

Někdy chybí i stín, co před žhavým sluncem ochrání. Palčivým sluncem jako slova, co sežehnou křehkou lásku v srdci.