Mám strach

Strach je přece přirozený.

Snad jako obranná reakce organismu, aby se zabránilo jeho zničení.

Jen nesmí vládnout.

Možná je to s ním jako s ohněm.

Dobrý sluha, ale zlý pán.



Strach svazuje a vězní.

Je to snad jen něco, co leze do hlavy a ovládá.

Jak ho přemoci?



Jezdívala jsem dříve často ven a mnohokrát spávala sama v lese ...

Pamatuju si na to první místo a pocity, které jsem tehdy měla.

Pamatuju si, kdy jsem takhle prvně spala pod převisem se svou šestiletou dcerou. Pod hlavu si dala nůž ... jako kdybych věřila, že mi pomůže.

Pamatuju si, kdy jsem venku spala naposledy.

Je to dávno.

Odvykla jsem.

Jen to souznění s krajinou mi chybí.

Život ve městě, byť i v tom nejmenším a navzdory tomu, že i tam krásu nacházím, mě ubíjí, ne-li zabíjí.

Potřebuju k žití krajinu. Její sílu, co rozlévá život do žil.

Potřebuju své lásky - kamenné, ptačí, kvetoucí ...

Co s tím, když najednou mám strach jít sama do lesa.

Strach z toho, že mě někdo přepadne, praští po hlavě, znásilní ...

Ne toliko kvůli sobě...



Někdo bere znáilnění dost odlehčeně, prý - tak si žena aspoň užila. Nevím, naštěstí nemohu posoudit. Mám za sebou jen takové dva ... "pokusy" a jsem ráda, že se tehdy nedostali dál.



Svazují mě představy ...

s šíleným vrahem,

s běsnícím násilníkem,

se zvířetem, co má vzteklinu ...



Dřív to bývala jen představa a strach z té představy. Často se pak rozplynul při vstupu do večerního lesa. Dřív zvítězila touha.



Dnes už se tak snadno nerozplývá.

Strach je silnější, získal svou sílu a velikost časem a proběhlými událostmi, nastalými skutečnostmi.

Strach posílený zodpovědností.



Podivná míchanice.



Je to však skutečný strach? Když jsou to jen představy ...

Strach, co nás vězní mřížemi našich myšlenek a okrádá o vzácný a krásný život.