Životní mat

Čtyřletý kluk s velkýma očima.

Nebyly k přehlédnutí ty jeho oči a ani ony nic nepřehlédly.

Možná, kdyby někdo uměl v očích číst, dokázal by si s ním povídat.

Mluvily za něj jenom ty oči, ústa řekla svou první větu až ve třech letech.



Neměl ho kdo hlídat, když maminka potřebovala klid na svoji práci a učila děti hrát na klavír, a tak chodíval se starším bráškou na šachy.

Nehrál, jen se díval.

Brzy pochopil, jak se pohybuje jezdec. Ten nejsložitější pohyb.



Nechte chodit Matěje na šachy, říkával vedoucí kroužku. Vždyť už je skoro umí.

Jsou mu teprve čtyři? Mínila maminka.



Začal hrát a ponořovat se do světa královské hry, do světa a života odehrávajícího se na černobílém kostkovém poli.



Nastalo období školy.

Malý školák s velkýma očima se snažil, přesto číslice v matematice stály proti němu a písmenka ve slabikáři jabysmet.



Nikdy se to nenaučím, říkal.

Vzdával boje v polovinách utkání.

Boje ve škole.

I v šachových partiích.



Šachový turnaj.

Dětští hráči si podali ruce a bitvy na šachovnicích započaly.

V tiché místnosti bylo slyšet jen cvakání hodin.



Matěj se soustředil na hru.

Pěšci, jezdci, střelci ... královna, věž ...

V Matějově hrudi se skoro zastavilo srdce.



JÁ JSEM DAL MAT! Zakřičel do tiché místnosti.

Ostatní hráči zvedli hlavy a pousmáli se.



V Matějových žilách se rozlévala radost.

Radost do celého těla.

On dal mat.

On dal mat!

Svůj první mat na turnaji.



Od té doby si víc věřil.

Písmenka ve slabikáři se srovnala a Matěj četl lépe.

I proti číslům v matematice začal vyhrávat.



Tak jako v šachových šarvátkách při obraně svého krále a v útoku proti figurkám jiné barvy.

Nevěřím na náhody, říkala jeho maminka. Ale asi to tak mělo být.