Stýská se mi ...

Sedmi si tu při ranní kávě, chutná skvěle a nechávám své myšlenky plout. A ze jich mám v hlavě spoustu, překřikuji se tam a každá z nich by chtěla mít hlavni slovo. Ten bordel a chaoz už me tam vážně nebaví. Zavrtim hlavou, jako by je ten pohyb měl uspořádat. Napijí se znovu kávy, její lahodna chuť mnou prostupuje a dívám se z okna.

Je krásné ráno a já si říkám, jestli už je vzhůru. Chybí mi a já vím, že si musím na tyto pocity pomalu zvykat. Jenže je to pro mne těžké, nějak se s tím nedokážu smířit. Bude to ještě dlouhá a bolavá cesta pro me nitro, ale ano začínám se s tím pomaloučku smiřovat.

Vypustit své dítě do světa, ovládnout strach a smutek. Pro matku a kvočnu jako jsem já dost velký oříšek. Mám ráda své kuřátka hezky pod svými křídly. I když jsme denně ve spojení stejně mi chybí a tak to už bude celý život.

Obdivují ji, jak je odvážná a samostatná. Sama se vypráví do cizí země a nemá strach. Dokáže si poradit s každou situací a jde si prostě za svým cílem. A užívá si život tam, poznává nové lidi, kultury a historii. Loví úžasné fotografie a denně mi malé střípky posílá.

S já děkuji moderní technologií za to, že nám tohle umožňuje a ukrajuje kousky z mého strachu o ni.
A ona me dokazuje, ze se mám od ní co učit. Potlačit strach a obavy, spoléhat se sama na sebe a jít si za svým snem, i když ne vždy za každou cenu.