Jak jsme jeli do Stráže

Když má někdo toulavé nohy, duši tuláka, v žilách mu koluje toulavá krev a žije s někým, kdo cestování nenávidí, nemá život věru snadný. Je neskonale vděčný za každou cestu a otázka "Kam pojedeme na výlet?" je vzácná a zní rajštěji než rajská hudba.

Nechtělo se mu, ale musel. Nikoli z pozice milujícího partnera, ale z pozice milujícího rodiče.

Připravil auto a o víc se nestaral. Trasa a navigace byly na mě.

Není to problém, miluju mapy a toulám se prstem po nich, když nemůžu botama po krajině.

Studuji mapy.cz, dívám se, kudy pojedeme, jak dlouho pojedeme a hlavně si prohlížím zblízka město a místo, kde se šachový turnaj koná. Je to jednoduché. Kulturní dům je u jezera a jezero je veliké a nepřehlédnutelné.

Vytisknu si mapu města, mapu krajiny jistě mám doma mezi desítkami map v krabici, tu tisknout nemusím.



Večer se tím už nezabývám, věci připravím (si plánuju) ráno, hlavně nezapomenout foťák.



Vyjeli jsme v 8.04 a v 8.05 si uvědomím, že vytištěnou mapu Stráže jsem zapomněla doma.

No, nevadí, plánek města mám přibližně v hlavě. Taky máme ústa, kterými jsme schopni mluvit, a můžeme se zeptat.



Oznamuji vesele zprávu osazenstvu auta, děti nereagují, jenom muž zlehka zahromuje, že to byla moje starost.

Cesta bude o trošku zajímavější, pomyslím si, ale mlčím. neboť nechci muže dráždit slovy, která mají nádech barvy červené.



Trasu k Jablonnému mám v hlavě, jen se podívám do mapy, kde odbočit na Stráž.

Rozbaluju mapu Lužických hor a zjistím, že mi končí kousek pod Jablonným a Stráž na ní není.



Oznamuji tuto skutečnost osazenstvu auta, ale hned ujišťuji rozladěného řidiče, že u Jablonného určitě budou ukazatelé.

Jeho vrčení pod vousy (které si ráno oholil) nerozumím a nikterak na ně nereaguji.



Směrovka ukazuje, že Jablonné je vpravo.



Mám tady odbočit? Ptá se mě, svého úžasného navigátora.



Ano, odpovídám pevným hlasem, byť si nejsem stoprocentně jistá. Stále doufám, že narazíme na směrovky ukazující na Stráž pod Ralskem.



Jo, tudy jsem jezdíval, praví muž a já jsem ráda, že si po třiceti letech aspoň na něco z té trasy, kudy kdysi jezdíval, vzpomněl.



Kudy? Ptá se muž po chvíli a já nevím, tak alespoň řeknu, ať jede po hlavní. Věřím, že tím nic nezkazí.



Ukazatel ukazuje na Mladou Boleslav, Prahu ... ale písmenka skládající slovo Stráž nikde.

Jedeme na Boleslav a já se modlím, aby to bylo správně.

Přímo proti nám se tyčí nádherná hora Ralsko.



Támhle je Ralsko, pravím, a Stráž je pod Ralskem, tedy jedeme správně.



Osádka auta nikterak neohodnotí mé moudré logické úvahy a auto se blíží k Ralsku.

Jsem uchvácena jeho mohutností a majestátem.



Stráž pod Ralskem je vlevo, sděluje modrá šipka a já v duchu zajásám, že jedeme správným směrem.



Muž odbočí a po několika minutách vjedeme do města.



Kudy? Ptá se a já vím, že odpověď je na mě.



Jeď po hlavní, říkám a věřím, že tím nic nezkazí.



Čtěte ukazatele, žádám muže a syna, zezadu je špatně vidím, vymlouvám se.



Nestíhám, řekne muž.



Jsi dalekozraký, musíš je dobře vidět už zdálky, nabádám mírně.



Kde to je? Ptá se.



V Kulturním domě U Jezera, odpovím znale.



A to je kde? Ptá se znova a tady si odpovědí už jistá nejsem.



Dojedeme skoro na konec města k veliké honosné budově, která by dobře mohla býti reprezentativním kulturním domem. Vystoupíme a jdeme k němu.



Je tu nějak pusto, zhodnotí situaci muž.



Proto nerad cestuju, skoro zuří.



Blíží se mladá maminka s kočárkem, hned ji přepadám s otázkou, zda je tato budova kulturním domem. Směje se, že není, prý se tu učí vězňové, a vysvětluje, sic trochu nejistě, kde kulturní dům je.



Vracíme se. Opět naviguju, obohacená o informace domorodkyně.



Proto nerad cestuju, vrčí muž. Nevím kudy mám jet.



To je přece logické, míním, že když jedeš někam poprvé, cestu neznáš a tudíž musíš předpokládat, že budeš trochu bloudit.



Na chvíli zastavíme poblíž jezera a moje srdce se rozbuší tím pohledem. Obrovské jezero a v dálce za ním se tyčí Ještěd. To je nádhera, pomyslím si a nahlas řeknu: Hele Ještěd.



JÁ TĚ ZABIJU, zařve muž. Hledáme kulturák a ty mi ukazuješ Ještěd.



Nemůžu za to, že stíhám vnímat krásu okolí, pomyslím si, ale rudými slovy ho nechci dráždit.



Musíme se kousek vrátit, říkám a periferně stále vidím velký dům, poblíž něho jsem zahlídla poštovní úřad a z mapy si pamatuju, že Kulturní dům U Jezera je hned vedle pošty.



Hele, to bude možná tato budova, říkám.



Penzion, čte muž cedule na domě, restaurace ... Hej, zavolá na mladíka, kde je kulturní dům?



Tady, řekne leknuvší se mladík tím tvrdým tónem mužova nevrlého hlasu, a já s úsměvem říkám: No vidíš, je to ono.