V kabince

Kolikrát si říkám, proč jsou v kabince "taková" zrcadla.
Ta zrcadla určitě neříkají pravdu. Dokonce mám i důkaz v podobě kabátu, který v kabince měl barvu tmavě zelenou a venku černou. I když - tohle asi se zrcadlem nic společného nemá.

Ale ta podivná zrcadla pokoj nedají a ukazují, co bychom mnohdy rády neviděly. Ty podivné útvary a tvary na těle, co jsou najednou (najdenou?) nějak větší, rozsáhlejší, neuformovatelnější a děsivé.
Pokaždé si říkám - s tím tělem musím něco dělat.

Dneska jsem šla do té kabinky úplně náhodou. Už v autobuse jsem měla chuť si trochu odlehčit ... od jednoho malého oděvu. Skoro jsem začala, tu jsem si však všimla, že kousek pode mnou je žena s kočárkem a řidič má zpětné zrcátko namířené na mě.
Tak mě napadlo jít do kabinky. Abych tam nešla s prázdnou, vzala jsem z věšáku několik šatů k vyzkoušení. Sakryš. Dvoje mi padly a slušely tak, že jsem si je zkusila několikrát ve snaze si jedny vybrat a koupit. Nevybrala, nekoupila. Ručička vah se nezastavila. Ručička jakákoli neukázala ani na jedny.

Oblékla jsem si sukni a tílko a sundala si kalhotky. V zrcadle vidím že sukně je trochu průhledná, ale co ... vždyť zase jen kecá, venku mi bude fajn.

Nevím, kdo a proč vymyslel spodní prádlo, vždyť bez něj je to tak prima.