Nejcennější věci

Pomalu se stěhujeme. Věc po věci, krabici po krabici.
Přestěhovat obsah veliké chalupy není na jeden den.
Vyklízím půdu. Jsou na ní věci, které jsem před sedmnácti roky přivezla a zde získaly svůj nový domov.
Na zemi leží nízká podlouhlá krabice. Otřu z ní sedmnáctiletý prach a otevřu víko.
Vím, co v ní je. Je plná pohledů a dopisních obálek s popsanými listy.
Na vrcholu leží psaní s odstřiženou známkou. Písmo, které dobře znám. Grafolog by hned věděl, jaký člověk ho psal. Nechci se však na něj dívat jeho očima.
Vezmu obálku do rukou a cítím, jak se chvějí. I uvnitř hrudi se chvěje ten srdcovitý sval.
Datum není ani v dopise ani na obálce, ale z obsahu dobře vím, kdy byl psán.
Byla to odpověď na můj dopis, který jsem psala tehdy v noci v nemocnici, noc po dni, ve kterém se narodila moje druhá dcera, noc po večeru, kdy jsem se na ni šla podívat na novorozenecké oddělení a … ona tam nebyla.
Jen hodinu mi netekly slzy, jen tu jednu hodinu v noci, kdy jsem psala svůj dopis.
“Tvůj dopis mě přiměl vzít po třech letech tužku do ruky ...” … začínalo jeho psaní.
Četla jsem ho a oči se mi koupaly ve slané vodě. Byla v něm slova, kterým by málokdo rozuměl, a já vím, že platí pořád. Protože srdce se nemýlí.
Vložila jsem dopis zpátky do obálky, položila k ostatním a krabici převázala jutovým motouzem, aby se ten papírový poklad někde nevysypal.
Papírový. Slova a myšlenky lidí, které mám ráda, kteří mají rádi mě.
Kousek mojí historie.
Snesla jsem krabici z půdy do přízemí a připravila ji k odvozu.
Druhý den už tam nebyla.
“Ty jsi odvezl nějaké krabice?” ptám se muže.
“Jo, asi jednu.”
“Dávej na ni pozor. Ta se nesmí ztratit. Jsou v ní mé nejcennější věci.”

Ne, nelpím na nich. Když se ztratí, tak prostě budou pryč.
Třeba se do nich už nikdy nezačtu. Třeba tu krabici nikdy nerozvážu. Ale jejich obsah je někde hluboko uvnitř mě.
Tam někde jsou slova a myšlenky lidí, kteří mě mají rádi.