Jedu

Přátelé, kamarádi, splín je pryč, aklimatizace proběhla.

Je fakt, že to chvíli vázlo, jo, měla jsem slabý chvilky kdy jsem chtěla sbalit spodní prádlo, pas a mazat zpět do svojí postele. Ale už mám postel jinou a člověk si nakonec zvykne na všechno. Takže, na první týden zapomenu, ten druhý na mě dělá o poznání lepší dojem a teď.. já si ani nevzpomenu kdy mi bylo líp.

Je fakt, že k aklimatizaci mi lecos pomohlo.

Moje neodbytná famílie, těm lidem se nedá jednoduše říct ne, budou vás neúnavně tahat z postele každej den dokud nezačnete lízt sami. Dokážu být poměrně asertivní, drsná holka, když vrčím není to hezký, ale to na příslušníky mojí rodiny evidentně moc neplatí. Takže když jsem se v prvních pár dnech snažila ztuhnout v jedné pozici a začít si slintat na vestu, nemyslím, že v tom byl nějaký soucit spíš mě chtěli přímo odstranit a nebo se o to jen pokusili, prostě mě tu ztuhnout nenechali.

A jsou i další lidé kteří pomohli a možná si to ani neuvědomujete, třeba to byl jen plán jak si trochu užít, ale jsem jasným příkladem toho jak pár slov, trocha soucitu a něco čuňačinek člověku zvedne náladu, možná pomůže se znovu nastartovat.

Potom jsou tu ty opravdové zážitky, při kterých se mi tají dech jen si vzpomenu...

Jednoduše velké díky za všechny zůčastněné, ale já tak trochu tušila, že mě z toho dostanete

Jo pár reklamací bych asi měla:
1. nekňučte, že vás na amatérech nikdo nemá rád, protože je to blbost.
2. na nákupech na sebe nebuďte jako psi, nakupovat tu byl vážně kulturní šok