Pohledy z oken

Procházím bytem, který víc než kdy jindy vypadá jako skladiště věcí, a krátce pohlédnu z každého okna.

Čtrnáct oken a v každém z nich vidím stromy a jejich svěže zelené listy, jako by mě chtěly nabít tou svou energií života.

Každé okno jakoby bylo zaplněno nepropustnou džunglí větví. Stačí jen natáhnout ruku a dotknout se - Přírody.



Na chvilku se zastavím a posadím se ke stolu v kuchyni.

Okno proti mě míří na sever. Hned za ním je další "okno", lemované z levé strany borovicí a z pravé akátem. Páni, jak za ty roky vyrostly. Už to nejsou žádné neduživé klacíky, ale pěkné statné kmeny. Tím oknem z větví vidím část zděného domu a staré chalupy, barevné rododendrony v protější zahradě a za ní velikou hradbu stromů. Listy jsou už rozevřeny do své největší síly a zcela schovaly kopec jménem Spravedlnost. Na podzim, jak listí opadává, se vrchol kopce pomalu odkrývá a v zimě je vidět celý. S postupem jara se vrch ztrácí za oponou z listů. Letos už ho neuvidím. Neuvidím jeho podzimní šat, ani bílé závoje.

V neděli na větvi akátu seděla dvě mláďata konipase bílého a čekala, co jim rodiče přinesou do zobáčku. Modřinky v malé budce na borovici už odchovaly svoje děti.



Do okna vpravo mi mává akát a za ním stojí dvě mohutné sosny. To je pohled z oken na stranu východní, na část zahrady, v jejímž konci šestadvacet let roste lípa srdčitá. Má jméno po nejstarší dceři mého muže. Když se narodila, zasadil jí tento stromek. V létě vůně jejích květů se nese až k oknům, stejně i zpěvy našich včel, které na ní hodují. Uprostřed zahrady roste malá višnička, kterou nám předloni dokonale očesala kvíčala. V létě stromy opět ukrývají výhled na další mohutný kopec. Když na něj svítí večerní podzimní paprsky slunce, třpytí se medově zlatou barvou.

Dnes ráno se na borovici u budky z kmene objevil špaček. Kolik jar jsem sledovala jeho úklid budky, námluvy a krmení mláďat.



Z oken na jižní stranu jsem nejčastěji pozorovala hvězdy. Nebo i planety. Letos po jižním obzoru putoval načervenalý Mars. Orion se svým Velkým psem jakoby stále střežil náš dům.

Dívám se z oken obývacího pokoje k jihu a vidím jen zeleň. Odtamtud se vždy z časného jara ozýval první zpěv drozda zpěvného, budníčka menšího, pěvušky modré, pěnice pokřovní ... Zrovna teď smutně zpívá žluna šedá.

Hned za okny je třešeň. Pod ní jsme často obědvali, povídali si, nebo jen tak seděli a vychutnávali si stmívání letních dnů. V létě na nich hvizdy volali rodiče budníčka na svá mláďata a pěnice černohlavá si pochutnávala na červených plodech.

Není to jediná třešeň na zahradě. V západní části zahrady jsou další tři. Jejich větve sahají až nad střechu garáže, kam jsme vylézali oknem. Pozorovat zatmění měsíce, netopýry bydlící ve štítu střechy, roje včel, lety rorýsů, souhvězdí, opalovat se, cpát se třešněma ...

Pod tou nejrozkvetlejší třešní mě na prvního máje muž políbil.

Po jižní stěně chalupy se plazí víno. V něm nyní sedí v hnízdě na vajíčkách kosice a pod střechou garáže zřejmě opět hnízdili rehkové.

Nějaké štěbetání v třešni mě zvedlo ze sedačky ... ááá brhlíci.



Západní část zahrady je ještě víc zarostlá než východní. Bydlí na ní slípky a včely. Větve stromů znovu zakrývají pohledy do údolí, sousedních zahrad a jen málo skrz ně probleskují okolní chalupy.



Když jsem tu někdy před skoro dvaceti roky byla poprvé, stávala jsem v noci u otevřeného okna a poslouchala píseň potoka. Nemohla jsem se odtrhnout. Kdyby mi někdo tehdy řekl, že tu jednou budu bydlet ... nevěřila bych.



Nebylo to mnohdy jednoduché žití, i láska se kamsi vytrácela, přesto jsem při pohledech z oken pozapomněla na skutečnost a získávala sílu se znovu napřímit a zhluboka nadechnout.



Plány se rozplynuly, utopily v potoce a voda v něm je odnesla až do Severního moře a jeho sůl je rozpustila.

A jen ty úžasné trámy nad mou hlavou jsou svědkem zdejších snů.



Jdu zase balit a některé vezmu s sebou.