Pustoryl

Jak se ti tam líbí? ptám se.
Jó, ten byt je moc hezkej, odpoví.
Mlčím. Vím, že je moc hezkej. Koupelna je nádherná ... přesto ...
Diví se.
To je nebe a dudy! povídá.
Vím ... všechno to vím, přesto.

Dívala ses z oken? Ptám se.
Vrtí hlavou.
Řeknu jí, kam vedou.

Moc stromů tam není, poví, když zmíním výhledy zdejší. Ale nějaké se zasadí, namítne.
Nevím, jestli mě chce utěšit.
Vyrostou za dvacet roků. To už nebudu žít, vyletí ze mě jak střela, co se nedá zastavit.

***

Půlnoc už dávno odbila a všichni spí.
K dokonalosti uklizené kuchyně chybí poslední tečka, nebo třešínka na dortu.
Ale třešně už dávno nekvetou. Jen u plotu keř s krásnými bílými vonnými květy.
Deset minut před jednou hodinou noční vyjdu ze dveří a rozhlížím se kolem. Měsíční světlo prosvětlí noc a ztlumí záři hvězd. Přijdu ke keři a nasávám jeho vůni. Ustřihnu větvičku a vložím ji pak do vázy v kuchyni.
Nádherné bílé květy. Čisté jako panna. Až se budu vdávat, chci mít na stole vázičky s pustorylem.

Bábovku schovám do skříňky k talířům před muškami a rejskem, i když ten asi na stůl nevyleze. Alespoň zatím na něm nenechal stopy.

Vzpomenu na noc před šestadvaceti roky a na ráno, kdy se narodila.
Ta bílá kytička pustorylu je pro ni.

Proč se tak hezká a libě voňavá kytka jmenuje tak, jako kdyby krásnou zem, či cosi hezkého, zryla a proměnila v pustinu.