děsí mě mé představy

nebo spíš: děsím se svými představami

Utekla jsem z půdy, věci se na mě začaly valit svou neskutečnou mocností.
Každou chvíli někde něco bouchne, vrzne, hrkne, skřípne ...
To neviditelní duchové se potulují půdou, asi se jim nelíbí, že tam uklízím a vyklízím a likviduju jejich skrýše.

Když jsem bydlela v paneláku a usínala v ložnici jen s dětma v postýlkách, představovala jsem si, že po bytě chodí dinosauři. Vážně nevím proč a kdyby jen v bytě. Vracejíc se z večerní procházky, přepadne mě představa běžícího tyranosaura rexe naším údolím. Kampak bych se schovala? Pod lávku ... snad by mě minul.

A u nás na půdě bydlí tygr.
Neuším proč. Mým nejoblíbenějším zvířetem je lev, nevím, proč právě tygr. Snad proto, že před tygrem mám zvláštní respekt.

Pokaždé, když jsem v noci věšela na půdě prádlo, děsivě mě mrazilo v zádech. Pak honem rychle dolů a zavřít dveře, aby mě nějaký ten duch nestačil chytit za nohu, nebo aby se tygr nevzbudil.

Sedím teď v obýváku a v domě cosi bouchlo. Když se bouchání nebude opakovat a nebudou slyšet kroky, je to dobré ... a žádní lupiči tu nejsou.

Ale duch tu zřejmě je, neboť moje nejmladší dcera ho jednou viděla. Ne nespala, byla vzhůru a viděla podivnou vysokou bílou postavu, která se pohybovala chodbou a pokojem.

Když jsem jezdívala na vandry a šla sama nočním lesem k osadě, představovala jsem si, že tam pod tou skálou bude ležet mrtvola. Nebo že po lese běhá pes baskervilský.
A sedíc u ohně pod převisem, tušila jsem okolo žhnoucí oči vlků.

Za chvíli jdu do lesa. Ne na houby, podívat se na lilie, královny květin.

Možná potkám tý-rexe, možná iksnásobného vraha ... to jen kdybychom se už neviděli ...