každá věc má svůj příběh

Když se můj nový zaměstnavatel dozvěděl, že neumím vyhazovat staré věci, zaradoval se a řekl: tak to jste na správném místě. Jenže když beru do rukou některé věci tam u nás v práci a dívám se na ně, slyším jen jejich mlčení. Možná, že někde uvnitř nich je ukrytý jejich příběh a já ho neumím přečíst. Váhám pak dlouho, co s takovou věcí udělat.

***

Ležím na posteli a dívám se na bílé papírové řetězy. U zdi pokoje je připraveno několik posledních krabic, bedýnek a tašek k odvozu.
Dívám se na bílé houpající se řetězy.
Jak jednoduché by bylo je sundat, zmačkat a vyhodit. Jak jednoduché by to bylo pro lidi, kteří by sem přišli uklízet.
Když je tu nechám, udělají to. Strhnou, zmačkají, zahodí.

Ty řetězy vyráběl můj syn.
Můj syn, kterého obdivuji, jak nehodil svůj osud do koše. Jak i přesto, že ví, jaký je, se dokáže radovat, smát, kreslit, vyrábět, tvořit.
Ty řetězy, to byl jeho nápad.
Vidím jeho malé ručky, jak se snaží co nejpřesněji stříhat proužky bílého papíru a slepovat je k sobě. Krátké řetězy spojoval k sobě dalším proužkem papíru. Požádal mě pak o pomoc a společně jsme je připínáčky připevňovali k dřevěným trámům. Trámy jsou dlouhé skoro sedm metrů a řetězy zdobily celou jejich délku.

V těch bílých řetězech je ukryté jeho odhodlání, víra, šikovnost, těšení se na vánoce, kousek jeho srdíčka ...
Pokaždé, když se na ty bílé papírové řetězy podívám, o tom všem mi vyprávějí.

(Copak je můžu vyhodit?)