... dřív než umřu

Toho pátečního večera sousedi grilovali globásky a vesele se bavili.

Prý se tak baví každý víkend, řekl mi muž.

Proč ne, pomyslím si, je to fajn posedět s přáteli, pobavit se. Víkendy jsou přece od toho.



Syn už má věci na tábor sbalené, ještě vyplňuji poslední lejstro, když v tu chvíli zazvoní telefon. Vlastně nezvoní, jen vibrace se odkudsi ozývají. Mám ho hledat? Pomyslím si. Ale jo, najdu ho, třeba je to mamka ...

Hledám podle zvuku a podívám se, kdo volá. Číslo mi nic neprozradí.



Ano prosím, řeknu jako říkám vždy, když nevím, kdo volá.

Ozve se příjmení. Známé příjmení a mě překvapí. Hlavou mi rychle projedou všechny mě známé osoby s tímto příjmením, ale jen tento jediný mi může volat. Jeho hlas byl jiný, však jsme spolu mluvili před deseti roky.

Dobrý den, řeknu tiše.



Renato, ozve se zastřený hlas a je v něm slyšet podivná naléhavost. Poslouchám a cítím, jak se ke mně dere znepokojení.

... musím ti něco říct - dřív než umřu.

Dech se mi zastaví. Ano, vím, kolik mu je roků, ale přece jen ... tenhle hlas zní větší jistotou, jakoby věděl, že jeho čas se blíží.Chci zahnat tuhle myšlenku, ale nedaří se.

Prosím? polknu a snažím se být klidná.



Asi bys měla vědět, že nejsem tvůj biologický otec.



Tohle tvrzení mi skoro vyrazí dech. To přece není možné. To ... tohle ...

Mozek se brání a ukazuje mi Bolka Bolívku v té komedii, kde říká: Můj tata není můj tata?

Právě tahle věta mě napadá.



On zastřeným klidným hlasem pokračuje: Dozvěděl jsem se to před několika roky. Tvůj biologický otec je - řekne jméno a příjmení, které jsem nikdy dřív neslyšela - Řekl mi to. Už nežije, dokončí svoji řeč.



Snažím se zahnat malý mráček s pochybami a spustit z něj pár kapek.



Kde vzal ten pán tu jistotu? Ptám se.



Dovídám se o jakýchsi testech a o daleké minulosti.



Moje mysl už začíná psát dopis mamce, ale teď se zeptat nemohu, ne teď v těchto okamžicích, kdy potřebuje slyšet je dobré zprávy.



Jakoby dlužil odpověď mým myšlenkám, říká mi ten najednou cizí pán, kterým se stal náhle coby jen závěs zahrnul, přesto k němu stále cítím velkou blízkost: Mám rakovinu a doktoři mi už mnoho času nedávají.



Rakovina. Jakoby stála na zápraží. Jakobych ji denně potkávala na ulici a kdyby mě pozvala do kavárny na černý čaj a rakvičky, sedla bych si proti ní a zeptala se, co mi furt chce. Zas je tu tak blízko.



Jen s klidem se zeptám: Čeho?

Jícnu.

...

Dva měsíce.

...

Operace nejde, chemoterapie nepomohla. Pustili mě domů, abych důstojně dožil.



Ptá se pak, jak se mi daří.

Najednou bych mu chtěla tolik říct ... dřív než umře.



Dřív než umřu.

Co by měl člověk udělat dřív - než umře?



Moje mysl kupuje dopisní papíry a po mnoha letech začíná psát dopis, který začíná slovy: Milý otče.

Nikdy jsem tak nikoho neoslovila, tak aspoň v tom jednom dopise, který napíšu člověku, o kterém jsem si celý život myslela, že je tím otcem mým, a který žil v přesvědčení, že já jsem jeho dcera.