první psaní

Napsala jsem na kus papíru číslo popisné a dala za okno, aby pošťák nebloudil. No jo, ale kam ty dopisy bude dávat? Ptám se muže, zda mám koupit schránku na dopisy. Můj muž, vášnivý sběratel čehokoli, má vše a někdy i něco funkční.

Druhá schránka se dala odemknout i zamknout a její součástí byl i klíček. Prima. Pověsil na zeď vedle dveří tu starou žitnost, ona se tváří spokojeně, že je ještě užitečná a čeká na radost z dopisů.

Listonoš zatím nosí dopisy na starou adresu a já postupně zjišťuju, kam všude jsem tu novou neposlala.

V pondělí večer jdu na nákup a prsty vsunu do otvoru ve schránce. Vrchem vytáhnu velkou obálku, avšak něco tam ještě je. Odemknu a uvnitř bělostně svítí obálka. Na ní mé jméno s novou adresou. První dopis pro mě. Zvědavost nezaháním, hned trhám růžek a chci odhalit tajemství, co v sobě skrývá. Než vyndám složený list A4, prolistnu jeho rohy a vidím černé orámování listu. Tak moc si přeju, aby na něm nebylo jméno, co mám napsaný v rodném listě. Jenže ona jiná možnost není. Ten pocit, kdy člověk stojí před jasnou věcí a nemůže proti nic udělat. Ani pomalá chůze, ani sběsilý úprk nepomůže utéci před jasným verdiktem. Stejně jako král, co dostane šachmat a nemá kam se pohnout. Stojíte a chcete utéct, ale není kam.



I když by ten člověk měl být "cizí", žádné citové pouto se nevytvořilo, nemělo jak, přesto cítím, jakoby náhle odešel kousek mě.

Věděla jsem, že tahle zpráva jednou přijde, nikoli v posledních dvou týdnech, a říkala si, že na poslední rozloučení nepůjdu. Nejen proto, že bych si tam připadala jako cizinec. Vždycky jsem říkala, že navštěvovat se mají živí.



Pojedeš na pohřeb? ptá se mě muž.

Ano, kývnu hlavou.



Možná tam budu stát někde v koutě vzadu.

Jsem zvědavá na fotku ... která bude ...



Druhý den dopoledne přijedu do svého rodného města. Měla bych to tu dobře znát, ale dnes nevím, kudy jít.

Jako správný turista jdu nejdřív k mapě a pak do turistického informačního centra. Tam se ptám na mapu města a na cestu do jisté části města. Starší pán mi nabízí mapu za pár korun a v počítači vyhledá autobusový spoj a čas, kdy a odkud autobus odjiždí. Poděkuji a vybavena mapou a informacemi odcházím. Mířím do obchodu koupit malou svačinu a pár malých kytic s černou stuhou.

V autobuse nejsem jediná, kdo míří na smuteční obřad, jedna paní v černém odění s velkou kyticí sedí přes uličku.

Do obřadu zbývá přes půl hodiny, kráčím ke vsypové loučce a ke jménu naší tety a strýce pokládám jednu ze dvou kytic. Jdu se pak podívat k řadě letitých hrobů, kde by snad měli být pochování naši příbuzní.



Cestou se zařadím do zástupu smutečních hostů, otočím se na starší paní, podpíranou dvěma ženami, a pozdravím. Ne, neznám nikoho, jen odpověď Dobrý den tiše zazní z jejích úst. Ztrácím se mezi hroby. Až když se blíží čas, jdu pomalu k obřadní síni. Jsem překvapena, kolik lidí sem dnes přišlo.

Tři minuty před dvanáctou jsou dveře stále zavřené, jdu se podívat blíž a nahlédnu do místnosti pozůstalých. Zahlédnu jeho blízké a jdu zpět k hlavním dveřím.

Promiňte, ozve se za mnou a otočím se. Vy jste Renata? Ptá se mě milá blondýnka, jedna ze dvou žen podpírajících starší paní.

Ano, odpovím krátce.

Pojďte k nám, řekne a já jdu za ní.



Podávám ruku té starší paní a slzy nám vyskočí z očí jako když sopka vybuchne se svou lávou. Objímáme se jako bychom se dávno znaly ... ač se dnes setkáváme poprvé.

Ptám se, kdo je kdo, ale nestíhám si zapamatovat.

Otvírají se dveře a vcházíme do smuteční síně.

Vemte ji mezi sebe, říká jeho manželka.

Sedím na lavici za nimi a kousek přede mnou je fotka muže, kterého si pamatuji z dětství a mládí. Ano, to je on, takhle si ho pamatuju, když jsem ho kdysi potkávala ... a ještě nevěděla, že je mým otcem.



Místností znějí tři písně, proložené smuteční řečí.



Pak se jdou na něj podívat.

Nevím, jestli mám právo ... ale chci ho vidět.



Páni, vydechnu, to je změna. V rakvi leží hubený stařeček a já hledám v jeho tváři rysy, které si pamatuju. Ano, jsou tam ...

V duchu mu dělám křížek a zašeptám Sbohem táto. Poprvé a naposledy tak někomu říkám.



Povídám si s jeho starší dcerou a dovídám se o hospodě, kam chodil hrát na kytaru a zpívat.

Jedeme tam.



Kde měl svou židli? Ptá se někdo.

Tady, odpovídá temperamentní žena, která na ní sedí.

Na stole fotka a u ní nápis: Sbohem, kamaráde.



Chtěla bych se najednou tak moc vrátit o pár roků zpět. Tak jako nikdy nechci vracet čas, tak nyní si to přeju. Stát ve dveřích tohodle lokálu a poslouchat svýho tátu hrát na kytaru a zpívat.



https://www.youtube.com/watch?v=NX6mk1xewbM



https://www.youtube.com/watch?v=eZYlHRP2DYk



https://www.youtube.com/watch?v=uzUrfZaCxok