Tam, kde končí duha

"Milá sestro" začínal její meil.

To je totiž tak, když jdete na pohřeb, nikoho neznáte a najednou máte dvě nové sestry, dvě nové tety, mladého synovce, který jakoby z oka vypadl svému dědovi, mému tátovi. Nemohla jsem z něj spustit oči, když jsem seděla v malém obýváku v křesle, kde možná sedával můj táta.



Když mi naposledy volal, jeho hlas byl ještě víc unavený. Měl ke mně prosbu, první a poslední. Žádal mě, abych se zřekla dědictví, a vysvětlil proč.

Myšlenky jsou jak nespoutaní vraníci, běží si kam chtějí a kudy chtějí.

Samozřejmě, že to udělám. Snad jen, kdyby měl tři zámky, každý jeden pro svou dceru, nevzdala bych se ho.

Ale nyní, nyní bych svůj zámek vyměnila za jeden večer se svým tátou, s jeho kytarou a s povídáním si.

Avšak, jednu věc bych přece jen ráda měla. Ano, je to troufalé, je to věc tuze vzácná pro jeho rodinu, přesto ... Chtěla bych mít jeho kytaru. Kytaru, na kterou hrál můj táta.

Škoda, že už ho neuslyším. Kdyby ho tak někdo někdy nahrál na magnetofonovou pásku ...

Další bych se přidal ke splašenému stádu, které nikdy nedoženu.



V neděli odpoledne se jdu projít do lesa. Mraky odehnal vítr a sluníčko s modrou nadějí za sebou rozúsměvňuje den.

Nevím, odkud přišel mrak, ze kterého se spustil déšť. Dívám se nad sebe a vidím modrobílou oblohu. Přesto prší stále víc. Jdu právě pasekou a dvacet metrů přede mnou na kraji lesa mezi stromy končí duha. Nádherná duha, žádná barva jí nechybí. Je kousek přede mnou. Jdu k ní blíž a blíž, chci se jí dotknout a ona jakoby se stále vzdalovala. Jsem už u ní, je sotva viditelná, ale jsem přímo v ní. Jsem v duze.



Večer se dívám do emailové schránky a v ní je ten meil, co začíná slovy Milá sestro. Dopis je krátký, ale mé srdce zaplaví radostí.

"Zamluvila jsem si tátovy kytary. Když mi opravdu obě zbudou, jednu ti dám, jestli budeš chtít. Možná se najde i nahrávka."



Říká se, že tam, kde končí duha, je ukrytý poklad.



A já vím, že ten poklad nemusí být truhla plná zlaťáků.