Nevyřčeno

Cestou vzhůru, ke hvězdám, na mléčnou dráhu, potkala ho.Oči mu zářily jasněji než hvězdy,jeho tvář byla oprýskaná léty, i tak v ní bylo něco neskutečného, tak přitažlivého. Z očí mu plálo vědomí. Vědomí, že ví co chce. Tolik ji to imponovalo, celá se chvěla touhou poznat jeho duši. Věděla, že bude zkažená, že bude temná. A to ji přitahovalo.

Nikdy Tě nebudu chtít, jen skuhrej, plaz se přede mnou, pro mě jsi nic, jen vzduch. Vzduch, bez kterého nelze žít. Minuty, možná hodiny uvědomění rozjasnily jeho mysl. Vždyť je to tak, potřebuji ji. Je tak něžná, křehká, éterická, je světlem mé duše. Je mé dobré já. Je vším, co nemám a co potřebuji a chce mě. A já chci ji.

Opovržení je spodinou všech citů, ponížení které z něj prahne je ubíjející. Ztracená, sama bloudící tmou, hledající světlo. Hledající oporu, bezpečí, rámě. Třpyt v dálce ji to prozradil. Stál tam, byl to on, jen jiný. V jeho očích byl chtíč. Věděl, že bez ni nemůže žít, že ji potřebuje, že chce být jejím světem.

Musím ji mít, chci ji. Ta nevinnost je tak přitažlivá. Ona je přitažlivá, mladá. Její kůže voní sladce, její rty chutnají čerstvě, chci jí mít celou, po svém boku, ve svém náručí.

Její duše pomalu černá, je zdrcená. Bojí se, bojí že ho nikdy nedostane. A tolik by ho chtěla. Aby ji líbal, aby se zakousl do její kůže, hladil ji, měl ji jen pro sebe.

Ona ho chce, ale neví, že on chce ji. On je očarován její nevinností, nemá slov. Nemá co říct.

Soft°°