staré lásky nerezaví

Chtěla jsem napsat "Ptáci mě zase dostali", ale není to o ptácích, je to o jiném.

Je pravdou, že ptačí svět poněkud zanedbávám a chodím v něj téměř vůbec (a nejvíc si stěžuje muž doma), přesto nepřeslechnu ptačí cvrlikání a vždy se ohlédnu. A dneska, když jsem šla podél zdejší říčky, uviděla jsem na hladině čtyři kachny, co jsou tu vzácnější. Dostaly mě. Ačkoli jsem pospíchala a dnešní pracovní pochůzky mi kradly čas, zastavila jsem se, pozorovala jsem je a fotila. Foťák, alespoň ten malý, nosím téměř stále. Dívala jsem se na ně a cítila tam někde uvnitř sebe, že to prostě nejde.

Nejde jen tak zapomenout, zahodit cit a myslet si, že je navždy pryč. Zvláště, když jste v jejich přítomnosti, v jejich světě prožili tolik krásných chvil. Chvil, co v srdci zanechaly rýhy věčné a stejné jako jsou ty exarační, co zanechal ledovec v bludném balvanu na tisíce let. To pak stačí jen letmý pohled, náhlý dotek, záblesk vzpomínky a cit jak gejzír vytryskne svou silou ať jste kdekoli.

Na takové lásky nejde zapomenout ... můj milý ... mám Tě stále ve svém srdci, i když už je to snad stovky let, co jsme byli spolu.

A vím, že i Ty.