klidně se směj

Neporozumíš.

Protože tomu porozumí málokdo.

Byla bych ráda, kdybys tomu porozuměl, ale vím, že to není možné.

Bylo by fajn, kdybys alespoň chtěl, ale vím, že to prostě nejde. Když člověk nechce, když je svou nechutí a nesnahou omezen (ne že by to byla jen jeho vina), prostě to nejde.

Tak se klidně směj a já se budu smát s tebou, i když možná trochu něčemu jinému než ty.

Směješ se, že jsem úchyl, no prosím, říkej tomu, jak chceš. Jsem úchyl, pokud i duše je úchylná.

Ano, duše. Slyšíš slovo duše a zase se směješ.

Směješ se tomu, že toužím být svázaná, oči mít překryté páskou, že toužím po výprasku a ... je toho víc, čemu se směješ, a já raději pomlčím a další neprozradím.

Směj se, smích přehluší ticho, ve kterém ten tajemný hlas neuslyšíš.

Klidně se směj ...



Ale nevíš, že tam, na konci té touhy, může být, a třeba i je, duše jiná, která tomu tajemnému hlasu z hlubiny porozumí a vnímá svým srdcem krásu ... krásu a bohatství duše.

Která neskonalou důvěru umí chránit ve svých dlaních a nesmírně si jí váží.