Miluji tě

Horký vzduch z louky se snažil proniknout skrze listy stromů, ale neměl šanci. Promísený vůní pryskyřice nesl se zvolna lesem a vlahý vítr si pohrával s jejími vlasy.

Většinou se v lese necítila sama, i když by mnohý namítl – vždyť přece teď jedinou tvojí společnicí samota je. Někdy je totiž úplně jedno, kde nebo s kým člověk je. Ta opravdová samota, kterou člověk cítí, je především uvnitř něho samotného.

Bylo jen pár lidí, kteří ji znali dobře, nebo spíš lépe než ostatní, co ji soudili jen podle svých představ. Bylo pár lidí, kteří jí řekli: Mám tě rád, ráda, a mysleli to upřímně, z celého svého srdce. Protože věděli, jaká je. Někteří ji obdivovali, někteří si ji vážili pro její dobrosrdečnost, upřímnost, laskavost, některým připadala namyšlená a samotářská.

Dívala se lidem zpříma do očí, když s nimi hovořila, a svůj zájem o jejich slova nikdy nepředstírala. Její srdce dokázalo rozdávat lásku okolo sebe. Toužilo lásku dávat. Avšak občas toužilo ji i dostávat.

Nehrnula se do vztahů, vztahy ji spíš samy přitáhly k sobě a připoutaly si ji silou s naléhavostí potřeby a odpovědnosti.

Měli ji rádi, ti, se kterými šla mnoho roků stejnou cestou, nepochybovala o tom. Věděla, že měli, i když to říkali nebo o tom mlčeli. Říkali jí také, že je tou nejlepší, kterou v životě potkali, přesto …

Přesto jí něco chybělo. Přesto její srdce cítilo tu podivnou prázdnotu. Toužila po objetí. Po přítomnosti, po blízkosti, po doteku. Po nepatrném doteku, při kterém proběhne mráz tělem, mráz, co probudí ukrytou dřímající touhu. Pohledy do očí, propletené prsty rukou, horký dotek dlaně i rtů. Společná snídaně, společná procházka, společné povídání, společné okamžiky. Okamžiky, byť drobné, ale nekončící tím, co je v nich ukryté. Touha se stále do nich vracet a tvořit nové, tvořit je spolu.

V jejích snech stále zůstávala nevyslovená věta – Je mi s tebou dobře, Jsem s tebou šťastná. A tiché zašeptání: Miluji tě.

Vyšla z lesa na cestu lemující pastvinu na stráni nevelkého kopce. Podvečerní vzduch hladil svým chladem její kůži. Obloha pohasínala a západní obzor nabízel poslední barvy slunečních paprsků. Nebyla to vlhká mlha, co se jí dralo do očí. Kukačka mohla s klidem odlétnout do jižních krajin a nemusela počítat roky, co jí čas zanechal na jejích zádech. Věděla. Věděla, že ta dvě slůvka, co prýští z hlubiny člověčího nitra, jí už nikdo nepoví.