Ženy ,blogerky,amatérky,ženy

Dnes napíšu něco jinak,možná pro některé skoro nepřijatelně ale pro Ty co mám ráda a i když mi nekomentují nebo si zrovna nepíšeme,vím že pochopí co píšu a rozumí.

Jsme každá jiná,Monn,já,Barmanka,Eclatii,Ines a mnohoho jiných žen, které neuvádím ale jsou v mé hlavě ,v myšlenkách,srdci-kapko,all.

Mnoho žen,rozličných tím co dělají,jak žijí,kde žijí,rozličných tím jaký způsob života vedou,jak je vyplněn každý den,starostmi i zodpovědností za jiné.

Mnoho žen,mnoho životů.Mnoho radosti a mnoho trápení.Všechny jsme ale tady,scházíme se zde,komunikujeme,upozorníme občas na nějakou tu radost nebo na stesk ,který máme v hlavě a který musí jít ven.

Občas se pochlubíme,změníme se v sexuální dračice,občas si trošku do někoho píchneme,občas se nudíme a prostě jen tak nenápadně či více nápadně zvedneme jako ve škole dva prsty a nesmělým nebo vyzývavým gestem, v tom co napíšeme, zavoláme:

Tady jsem,jsem s Vámi,chci tady být,chci Vám něco říct,nechci s tím být sama.

Nebo prostě jen : Jsem tady!

Neočekáváme , že budou davy šílet,ani že budeme nej nej.

Chceme být součástí Vás,lidí co umí sdělit okolí to že jsem se zamilovala,odmilovala,že jdu na rande nebo prostě jsem si v práci ukradla chvilku a tu chvilku chci dát Vám,lidem které mám více nebo méně ráda.

Vám na kterých mi záleží,Vám chci někdy ukázat že ještě i když mi není dvacet stojím za hřích,Vám když mi je přes dvacet že nejsem hloupá holčička,jsem žena,umím se s Vámi radovat,smát,umím Vás chápat a taky odsoudím.

Žena která umí milovat,chce být milována.

Někdy jsou zde i spory,někdy hrozné, každý nechápe ale je nás hodně,každý uvažuje jinak.

Každý z nás,něco prožil,má nějaký ten šrám a tady může být ten chápající, nebo si někdy jen tak kopnout,píchnout,ukázat jak mohu několika řádky ublížit, nebo jindy tomu člověku, veřejně vyznat svůj obdiv,přátelství nebo lásku.

Jsme chápající a někdy máme v srdci hořkost,pocit ublížení nebo bolest která se stala,bolest na kterou má mnoho lidí svůj názor.

Čteme,čteme komentáře o které nestojíme, ale každý vstřícný nás moc potěší.

Potěší nás hezké slovo ,rada,či jen pocit, že ten někdo,těch pár písmenek ženy či muže, nás chápe.

Čte a rozumí nebo chce,nebo jen nějakým smajlem dal zelenou tomu ,co někdo na druhé straně ,možná velmi daleko cítí,prožívá.

Jsme písmenka,za písmenky jsou lidé, kteří čekají na to malé gesto,kteří to vše dělají pro sebe,pro Vás a mají radost.

Nebo se trápí,velmi se trápí a nechcou být sami.

Píšu o ženách,jsem žena a spíše se vžívám do role žen,které znám,některé více,některé méně.

Je tady mnoho žen ,které už dávno nemají potřebu něco předvádět,někoho najít nebo možná najít ano,přes písmenka,přes pocity,přes emoce,přes to co nabídnou,přes sny a vzpomínky které mají,které nám dávají.

Taky chceme něco vzkázat,hledáme ty oči které to co napíšeme přečtou a pochopí,nebo si vzpomenou na to co bylo,může být.

Vlastně nevím proč to píšu,nevím,celou nic jsem nespala a četla.Četla jsem Vás,tvořila si obraz pro sebe,tvořila si představu o lidech kteří tady jsou,dnes o ženách.

Ženách ,které dovedou být něžné jako květiny,ženách ,které dovedou bojovat jako lev ,když je třeba.

Možná je to také vzkaz,proč?

Jsem jen žena.

Žena která má ráda tohle prostředí,tyhle lidi,tenhle modrý, amatérský svět.

Žena,která si tady jde odpočinout,
smát se nebo plakat nad osudem jiných,
osudem ,který je horší než můj vlastní,
který nemůžu změnit,mohu ale pochopit a snad slovem pohladit, nebo udělat daleko více.