"Na holčičku...."

Víte,původně jsem o tom ani nechtěl psát,zvláště když z toho setkání u Meg a qluxe byli všichni tak nadšeni,ale nedá mi to...
Meg a Qlux,jsou lidé,kteří mi hodně přirostli k srdci. Vždycky je rád vidím a moc rád si s nimi povídám,rád s nimi vařím i se směju...Prostě mi sedli.

Tentokrát jsem jel ale na setkání,tak trochu se zvláštním pocitem. Hlavně teda proto,že jsem věděl,že mě nebude vítat jejich doga. Vždycky jsem měl z těch psů ohromný respekt a vlastně i strach. Jsou tak mohutní a velcí,jejich hlava je fakt velká a zuby teda mají pořádné... Když jsem k nim přijel prvně a "holčička" se ke mě vydala s radostným máváním ocasem,celý jsem zkameněl. Ikdyž jsem veděl,že mají doma dogu,tohle jsem nečekal. Tlapy velké jako ženské dlaně a sedmdesát kilo budí respekt. Šla tedy ke mě "holčička" a mávání ocasem švihalo ve vzduchu svým typickým zvukem. Měl jsem obě ruce plné a skorpněle jsem čekal co bude.
"Holčička" si mě očuchala,několikrát mě radostně švihla ocasem přes stehna a ňufala, co ji asi nesu...
Když jsem odložil věci a sedl si do kuchyně ona se postavila do dveří a zvedla hlavu. Nikdy nezapomenu,jak se láskyplně podívala na Meg,pak na Qluxe a udělala dva kroky do kuchyně. Podívala se i na mě a strčila mi hlavu do dlaní. Začal jsem ji drbat a od té doby jsme byli kamarádi...

Na naší navštěvě v létě s dětmi,mi ráno vyprávěli,jakého obrovského psa má teta. Dorazili k nim s manželkou dříve,než já(tehdy jsme do noci s Qluxem montovali tu legendární skříň u tety Pet.) dcerka se synkem se předháněli v tom,jak mi ukazovali jak je "holčička" velká a jak by na ní syn klidně mohl jet do boje,kdyby bylo potřeba. Musel jsem se smát... Koukal jsem na ně,jak si s ní hrají na zahradě,jak s ní blbli,jak s ní běhají...

Teď v sobotu nám Meg vyprávěla co se vlastně stalo,seděli jsme v kuchyni potichu a poslouchali. Qlux jen popíjel pivo a poslouchal Meg, jak vypráví. Bylo těžké poslouchat její poslední dny. Při pohledu z okna se jasně rýsoval její hrobeček,kde odpočívá i s posledním žrádlem na cestu do psího nebe...

Když jsme seděli v obýváku všichni co jsme tam byli,Meg otevřela láhev a pronesla "to je na naší holčičku" sevřelo se ni hrdlo. Láhev putovala od amatéra k amatérovi a každý se napil. Když byla láhev u Schimiho i přes sevřené hrdlo a slzy v očích jsem se usmál. Vybavila se mi totiž vzpomínka,jak s "holčičkou" tančil ploužák. Jak stála na zadních,přední tlapy Schimimu na ramenou a on ji drbal na hřbetu. Byla vyšší než Schimi a tehdy jsem viděl,jaká je ta doga obrovská... Bylo to opravdu sedmdesát kilo láskyplného zvířete...
Láhev oběhla několikrát kolečko a zábava se začala vracet do normálu. Stejně ale pokaždé,když jsem procházel chodbou,jsem se na její obrázek podíval... Na tu jejich "holčičku..."

Věřím,že novou radost jim přinese nové štěňátko stejné rasy,jen se čeká až Akim trochu doroste.
Taky se na něho těším...

Vlastně už se nemůžu dočkat,až zase pohlédnu do očí další doze... Věřím,že to bude stejný mazlík,jako byla "holčička"...

V pondělí byla na operaci i fenka Dokliny a vypadá to zatím dobře... Držím palce.

Opravdu to nejsou "jen zvířata",ale jsou to členové rodiny... Každá taková ztráta bolí... Bolí hodně a nikdy na naše mazlíky nezapomeneme...

Fred