zrcadla budoucnosti

Jsou to jen krátké příběhy, které okolo nás projdu a jako kdyby zašeptaly - tohle Tě čeká.

Už dávno si jich všímám a před mnohými chci zavřít oči a nevidět je. Nejde to, čím víc před nimi utíkám, tím jsou větší a větší stojí znovu přede mnou.

Je to skoro pětadvacet let, co jsem šla se svou dcerou na ct mozku. Do čekárny přivezli kluka, mohlo mu být patnáct, osmnáct, seděl na invalidním vozíku a vydával neartikulované zvuky. Někdo řekl - zvířátko. Těžká mentální retardace. Zahnala jsem v tu chvíli ten obraz v mé mysli a řekla si - ne, tohle ne. Až čas mi postupně odhaloval, jaká moje dcera bude.

Seděla jsem v hale jedné školy coby studentka prvního ročníku dálkového studia a na stolek u mě položili miminko. Tříměsíční miminko. Chvíli jsem ho hlídala a pak si povídala s jeho babičkou. Její dcera studuje třetím rokem a k tomuto kojenci má ještě jedno batole. To hlídá prababička. Říkala jsem si, že to snad ani nejde zvládnout. Šlo. O rok později se mi narodilo první mimčo a o další rok později druhé. Jen ty dvě babičky jsem k nim neměla.

Jsou setkání prostá, běžná, člověk jimi projde a nic v něm nezanechají. Jsou setkání, která něčím o trochu víc upozorní, víc se dotknou.

Začala jsem těmto setkáním říkat zrcadla budoucnosti. Nedá se jim utéct. Tak jako se zřejmě nedá utéct svému osudu.

Už se nedá nic dělat, řekl mi v létě můj biologický otec.

A já ve svém naivním optimismu věřila, že bude žít ještě aspoň pár měsíců.

Otcem mi byl čtyřicet roků někdo jiný, moje maminka si nemohla vybrat lépe.

Dnes dopoledne mi řekla, že ... už se nedá nic dělat.