Křísni ...

Bloumám jen tak městským parkem a bořím se po kotníky ve spadaném listí. Mám chuť se rozeběhnout a skočit do barevného lože, co voní rodnou zemí.

Vítr se dotkne mého ramene jakoby chtěl říct: Otoč se.

Proč? Je mi třistapadesát roků a život se blíží řekou k jejímu ústí a jeho sladká voda se promísí se slanou.

Co si pomyslí ti, co se za mnou otočí?

Je hezká? (ještě?)

Kam zmizela zář z jejích očí?

Vezmou dva kamínky a vykřešou jiskru?

Dotknou se mé tváře?

Dotknou se mého těla a pohlazením vyženou bolest?

Vezmou do rukou dva kamínky a vykřešou jiskřičku touhy?

Nebo si řeknou - Má ošuntělý kabát - a podle slupky určí si i nitro?

Políbí mou tvář, co neskrývá se za falsem malířských štětců?

Dotknou se mých vlasů, co jen kadeřník vítr upravil?



Vem dva kamínky a vykřesej úsměv.

Zapal jiskrou bolest, ať shoří na popel.

Vem dva kamínky a křísni.

Nech jiskru vylétnout, ať rozžehne touhu.

Vem dva kamínky do rukou a vykřesej jiskru, co zapálí strach. Strach milovat se.