Dušičky

Na svátek mrtvých se nedá zapomenout. Bezpečně vám napoví ty procesí směřující ke hřbitovu. O víkendu to vypadalo jako by se na hřbitově konala pouť.
Člověk by si řekl jakou úctu mají všichni ke svým milovaným mrtvým, ale troufám si říct, že takových 90 % lidí na hřbitov nepáchne, jak je rok dlouhý. Jenže jsou Dušičky a tak se sluší aby byli na hřbitově viděni.
Jak často asi navštěvují své živé? Na svátky, narozeniny, dny matek a otců? Nebo stačí jednou za rok a zbytek se odbude po telefonu? Za živa na své blízké kašlou a pak budou vzorně chodit na Dušičky na hřbitov.
Prý je to dobou. Jak překvapivé, na dobu přece můžeme svalovat kdeco.
Nechodím na hřbitov na Dušičky ze zásady. Nechodím tam ani na výročí. Stavím se tam když jedu kolem a chci dědovi a tetě něco "říct". Tátu odvezl brácha domů a rozprášil v Dunaji.
O hrob se nestarám (v podstatě do ničeho nesmím mluvit), na to jsou jiní, ti co rozhodli, že po 50 společných letech nemají právo být ve stejném hrobě, a teď je navštěvují o výročích a o Dušičkách každého zvlášť. Na fotkach, které mám denně na očích, jsou aspoň stále spolu.