Pavučina

Chlad letních rán znám moc dobře. Často vstanu s prvním světlem probouzejícího se dne. Ne že by se mi chtělo, ale mám psa a tak "trpím" za lásku k "bližnímu svému". S hlavou prázdnou a bez starostí vyjdu na zahradu za domem a bosý se procházím trávou. Vždy je rosa a její chlad bodá do nohou jak malé jehličky. Mám rád ten rozporuplný pocit. Znáte ho? Něco je nepříjemné ale potom cítíte osvěžení. Najednou se nezdá být až tak chladno. Zastavuji se u lísky. Rád se dívám jak roste a její větvičky se různými směry kroutí a proplétají. Je to ve mě. Nemám rád přímé linky, ale spíš obdivuji křivky. zadívám se na novou pavučinu co si přes noc pilný pavouk usnoval. Je dokonalá. ještě ničím nenarušená. Jen na ní ulpěly kapky ranní rosy. Je to úžasný pohled jak se třpytí .
Ve světle vycházejícího slunce připomínají rozseté malé drahokamy. Každá kapka odráží jiné světlo a barvu to podle toho jaké mí pozadí a pod jakým úhlem se dívám. Najednou mám pocit, že mi to připomíná takový malý vesmír a člověka. Každý z nás si žije ve své pavučině snů , reality , stereotypů. Je tím obklopen a lapen. Do své pavučiny si chytáme svou obživu i zábavu. Díváme se na svět pod různými úhly a pokaždé ho vnímáme jinak. Tak jako ty kapky rosy.
V tom světle uvědomění přemýšlím, jestli i ten pavouk zatouží občas "vypadnout" pryč od své bezpečné a pracně snované a udržované pavučiny. Mi lidé to občas děláváme. Z různých pohnutek. Potom se vracíme, abychom konstatovaly, že ta naše "pavučina"je ta nejnejnej a jsme spokojeni za poznání. A nebo se nevrátíme . Buď nenajdeme odvahu , nebo cestu zpět. Nebo najdeme jiné zářivější ...lepší místo pro svou novou pavučinu. Já svou pavučinu nikdy neopustil. Ale mnohokrát jsem přemýšlel jaké by to bylo, kdyby bylo....
Odcházím a se šálkem horké kávy usedám, abych plánoval další vlákno své pavučiny. Kam ho nasměruji a k čemu ukotvím. Zahřívá mě vycházející slunce a pocit, že ta má "pavučina" je zatím opravdu ta nej a nemám důvod ji opouštět. Jdu žít.