POUTA

Bolí. Přesto se člověk nechává spoutávat a často spoutává.
Třeba v lásce. Člověk miluje a chce být milován. Člověk miluje a spoutává. Nikoli však láskou, ale závislostí. Tvoří závislost svou a závislost druhých. Chce dostávat a tím chtěním svazuje a čím víc svazuje, tím míň dostává, tím míň je milován a tím míň miluje.
Člověk miluje a spoutává sebe. Spoutává sebe svými city, obavami, stezky, smutky.

V nechtění ublížit. Svazuje svá ústa i své tělo a nakonec i své myšlenky. Nechceme ublížit těm, které máme rádi, tak spoutáváme svoji upřímnost, skutečnost, city. Hledáme cestičky, jak obejít studnu Ublížení, jak do ní někoho nestrčit, a nevidíme trny, co rozedírají ruce i tváře, nevidíme bahno, co špiní nejen tělo.

Pokud bolest pout necítíme, jsme spokojeni a cítíme se i svobodni. Jakmile však ucítíme jejich sevření, zabolí.
Proč cítíme bolest v lásce. Copak láska bolí? Láska přece nemá bolet, láska má naplňovat radostí, štěstím. To bolí pouta, která jsme vytvořili. Jakmile láska bolí, není to skutečná láska. Je to závislost nebo sobectví. Láska dává svobodu, nikoli pouta. Láskou dáváme svobodu.

Když stisk pout zabolí, je to znamení. Znamení, co hlásá, že něco přestává být takové, jaké by mělo, nebo odhalí, že jsme se mýlili svou představou skutečnosti.

Nechci působit lidem bolest a tak beru jejich pouta na sebe a dobrovolně se spoutávám. Snažím se nemyslet na bolest, co způsobují. Jde to. Chodím do temných koutů své mysli, do zářivých kobek a hledám klíče od zámků k řetězům.

A v mojí hlavě se rodí pochyby. Pochyby o tom, zda chci být spoutávána.

Možná ano. Chci nasadit pouta, co osvobodí. Pokleknout před oltář (vymyšlené) morálky a poprosit ji za pochopení. Ať nespoutává moji přirozenost, ať nespoutává moji svobodu Být taková jaká skutečně jsem.

(arch)