Odpuštění

Odpustit je těžké. Zváště, když v sobě cítíme bolest, vztek, lítost, nenávist, zlobu … Přináší však úlevu, klid, zjasnění mysli, jiný pohled na věc a pochopení.
Zlobila jsem se na svou matku. Za to, jak mě vychovávala, co mi způsobila její výchova, slova, přístup, jak moc mi tím ublížila a že až dodnes se z toho nemůžu někdy vyhrabat. Byl okamžik, kdy jsem potřebovala slova útěchy, obejmutí a dostala ránu. Ne že by moje máti byla zlá. Je to osoba milující, což vidím až s uběhnutou vodou v řece a v jiných stínech a odstínech.
Měla jsem v hlavě slova, co jsem jí chtěla říct, aby si uvědomila, co mi způsobila. Aby poznala, jak mi bylo, co se ve mně odehrávalo. Chtěla jsem jí to jednou všechno vpálit do očí a oddychnout si. Jenomže – k čemu by to bylo dobré. Na chvíli by se mi ulevilo, spadl by jeden balvan, ale tím druhým, možná větším, bych zarazila nebo udusila něco třeba mnohem důležitějšího. Ulevila bych si na chvíli, ale otevřela bych ránu a do ní nalila jed, co by se už nemusel vstřebat do konce života jedné z nás. Místo toho jsem odpustila. Pochopila jsem, že ona mi ublížit nechtěla. Že dělala vše, jak nejlépe dovedla, že se snažila ze všech svých sil a omezených možností, co měla, že nemůže za to, co nedovede. Že si možná svou nějakou chybu uvědomila a že ji třeba mrzí a bolí ji vědomí, že již nic změnit nemůže. Pochopila jsem, že jinak to zvládnout neuměla, nemohla, a že i přes to „ošklivé“ mě měla ráda.
Ta slova, plná bolesti, jí nikdy neřeknu. Odpuštění mi dalo sílu. Sílu je překonat a možnost lépe bojovat. Naučilo mě nevyčítat a nezpůsobovat rány další, neplivat jed ze svých slov a porozumět.

***

Možná teď někoho napadne, že všechno se odpustit nedá. Jak může odpustit otec tomu zfetovanýmu parchantovi za volantem, co srazil jeho dítě.
A že mně se to plácá a odpouští.
Napadla mě jednou myšlenka, co bych dělala, kdyby mi někdo zabil dítě. Vzala bych nějakou zbraň a šla ho zabít. Ne. Zabila bych jeho dítě … přece … oko za oko, zub za zub. Co na to to dítě? A co já – zavřeli by mě buď za mříže nebo do blázince, a při povoleném trestu smrti posadili na elektrický křeslo. A z mých zbývajících dětí by byly siroty.
Neumím si představit, do jaké míry bych odpustila, když jsem to neprožila.

***

Všichni kolem mě říkali, že za to mohou doktoři. I ta primářská kapacita jedné nemocnice. Jen já ne. Mlčela jsem. Ne že bych byla slepá či hloupá. Věřila jsem v jedno přesvědčení, které se snadno zhroutilo jak pyramida ze zápalek. V jednu chvíli jsem chtěla poslat fotku, aby viděli, co způsobili.
Odmítala jsem to, co se stalo, protože přijetí by znamenalo souhlas a já nesouhlasila a nikdy nebudu. Naučila jsem se (skoro) s tím žít. Přijmout sílu bolesti a pořád vidět v životě radost. I v tom je síla odpuštění.

Přijmout sílu bolesti, abychom ji změnili v sílu odpuštění.

***
P.S. Mám svoji maminku moc ráda.

(arch)